Hokejový historik: Nebyl důvod, abychom v hokeji byli dobří. Jak se v Praze odehrál první zlatý zázrak?

Dalo by se říci, že tehdejší trenér měl podobné tréninkové metody? Je dnešní hokej v něčem podobný tomu z roku 1947?

Je to samozřejmě úplně jiný sport, ale ten základ je vždy stejný: musíte mít obrovskou herní inteligenci, a ta se určitě nezměnila. Změnila se rychlost, výstroj, změnila se pravidla, ale co prostě musíte mít, je herní inteligence. Ta si myslím, že je našemu národu tak vrozená, že díky tomu se tady hokej stal populárním, protože nebyl vůbec žádný důvod, abychom v hokeji byli dobří.

Když jsme začínali, neměli jsme žádný ledový palác, není tady zima, nic takového, a přesto je u nás hokej fenoménem. Myslím si, že se jím stal díky tomu, že ještě když jsme neměli vlastní stát, tak jsme v roce 1911 byli mistry Evropy. Takové šílené věci se tu děly a díky tomu je ten hokej tam, kde je.

Čtěte také

Světový šampionát v roce 1920: První medaile z mistrovství světa v hokeji pro Československo

Já se ještě vrátím k prvnímu MS v ledním hokeji, které jsme vyhráli. Pětadvacátý únor 1947 je den, který dodneška provází mnoho mýtů, jež asi odpovídají chaosu, který pohltil hlavní město. Co se stalo?

Celé mistrovství bylo úplně neuvěřitelné. Naši hráči hráli fantasticky, byli opravdu vynikající a aspirovali poprvé v historii na světový titul. Všechno šlo parádně až do zápasu se Švédy, kdy najednou začalo pršet, z ledu se udělala taková krupička a našim výborným bruslařů to moc nesvědčilo. Naopak Švédi, kteří byli ze severu zvyklí hrát na přírodních ledech, s tím byli lépe srovnaní a dokázali ten zápas 2:1 vyhrát.

V tu chvíli byl celý ten národ přesvědčený, že je hotovo, vyřízeno, i novináři gratulovali Švédům k titulu mistrů světa. Ale den poté se stal v Praze zázrak, kdy Rakušané, kterým jsme nastříleli 13 gólů v suchém triku, ty Švédy najednou porazili. Porazili je, protože se úplně zbláznil brankář Wurm, pustil jenom jeden gól, zato Rakušané dva dali. Naši neuvěřitelně vděční fandové je pak všechny odnesli na ramenou a posílali do Rakouska vagón uhlí a všechno možné vybavení, protože tam po válce byla opravdu velká bída.

Čtěte také

MS 1947: Modrý a Konopásek jako národní hrdinové a belgický fanoušek v bráně

Takže Rakušané nám strašně pomohli. Poslední zápas s Američany, kteří sice nebyli úplně špatní, jsme už prostě nemohli prohrát. Naši tehdy byli údajně v takovém transu, že napodruhé už to nemohli pustit z rukou a stali se poprvé v historii mistry světa.

Možná by se ten trans dal přirovnat k podobnému transu, v jakém jsme porazili Švédy letos na mistrovství.

Určitě to nebylo o mnoho jiné. V té době se hrálo na Štvanici, ještě na otevřeném stadionu, který fanoušci celý zaplavili. Samozřejmě jich tam bylo mnohem víc, než jich tam být smělo, a frenetickými způsobem je hnali dopředu, velmi podobně jako teď v neděli. Myslím si, že to můžeme přirovnat.

Hvězdy za mřížemi

Jakou roli sehrál v té době Československý rozhlas v popularitě ledního hokeje? Či tehdy ještě asi kanadského hokeje, že ano.

Je to tak. Tehdy se to ještě nazývalo kanadský hokej, to zrušili až v 50. letech soudruzi.

Čtěte také

Plné tribuny Na Štvanici nebo změna systému turnaje během šampionátu. Co přineslo MS v roce 1938?

Obrovský rozmach nastal právě s tím, že zápasy vysílal rozhlas. Bylo opravdu fenomenální, že lidé v celém Československu, kteří v životě neviděli žádný hokejový zápas, byli tak fascinováni komentářem Josefa Laufera. Ten do půvabného popisu zápasů vkládal různé historky a pozdravy z celé republiky a dělal to tak strhujícím a zajímavým způsobem, že lidé oproti nějakým písničkám nebo vyprávění zažívali ve svých představách opravdu to, co se zrovna dělo. A vzhledem k tomu, že naši sportovci tehdy byli dost úspěšní, jak fotbalisté, tak hokejisté, tak strašně rádi sdíleli ten úspěch.

Myslím si, že to je velmi podobné jako dnes. Samozřejmě, dnes už to mohou sledovat v televizi, tak je to jednodušší – tehdy byl rozhlas jediná možnost. Ale právě světové šampionáty v hokeji, zejména ty domácí, v letech 1933 a 1938, byly obrovským ekonomickým úspěchem i tím, že se prodalo strašně moc rádií, protože to všichni chtěli slyšet.

Bavili jsme se o tom, jak se dařilo našim v roce 1947. Zlatý tým byl zlatý i na mistrovství v roce 1949 ve Stockholmu. Jaký měli hokejisté na přelomu 40. a 50. let společenský statut? Byly to také hvězdy jako naši dnes?

Čtěte také

LTC Praha byl jedním z nejlepších týmů v Evropě. Pak přišel komunistický puč

Byly to velké sportovní hvězdy, jenže doba tomu příliš nepřála. Ještě po válce, kdy bylo možné všude cestovat a fungovat normálním způsobem, už LTC byl opravdu velmi kvalitní klub, jeden z nejlepších z Evropy. Ti hráči už moc ani nechodili do práce a opravdu se věnovali hokeji – nějakou práci tedy většinou měli, velký finančník, který klub vedl, vždy našel nějakou zašívárnu někde v kanceláři. Ale když byly výjezdy do ciziny, kterých bylo hodně, tak všichni cestovali, všude po světě, po Evropě.

Takže byli skoro profesionálové, pak se změnila doba. Ale i komunisté ze začátku chápali jejich obrovskou popularitu a chtěli se na tom úspěchu přiživit, respektive ukázat, že socialistický sportovec je lepší než ti západní. Zpočátku to vypadalo, že je budou velmi podporovat, ještě do toho roku 1949, kdy jsme získali druhý titul. Ale v dalším roce, 1950, kdy se mělo jet obhajovat, se to zadrhlo opravdu zásadním způsobem.

Když se v březnu 1950 zahajovalo MS v Londýně, tak Československo chybělo. Ten proces s našimi hokejisty proběhl tedy předtím, anebo potom?

Proběhl až potom. On vlastně nikdo moc nevěděl, co se děje. Hráči měli odcestovat, všechno bylo slíbeno, ale když se mělo odletět, tak se najednou neletělo. Nejdřív jim řekli, že se jenom zdržela víza pro komentátory Laufera a jeho kolegy. To se nakonec ukázalo jako úplný nesmysl, protože britská služba, která měla v Praze své oddělení, dala na vývěsku, že všechny dokumenty jsou v pořádku.

Čtěte také

Hokej jako roznětka. Vítězství nad Sověty přerostlo v demonstrace a následnou normalizaci

Zřejmě to bylo kvůli obavám, protože měsíc nebo dva měsíce předtím bylo v Londýně také mistrovství světa v krasobruslení a Ája Vrzáňová, naše slavná krasobruslařka, tam zvítězila a zůstala. To samozřejmě hrozilo i u hokejistů, protože už v roce 1949 na MS zůstal jeden z hráčů, další hráči emigrovali během Spenglerova poháru. Naše hvězdy byly velkým lákadlem i pro profesionální sport, který zejména v Británii byl celkem na výši. Oni zřejmě měli z takových věcí strach, zároveň zřejmě chtěli ukázat svou sílu.

A tak v roce 1950, když se oznámilo hráčům, že nikam nepojedou, sešli se hráči v hospodě na oslavu, protože jednomu z nich, Jiřímu Macelisovi, se narodil syn. Během oslavy v nějakém alkoholovém opojení padly i nadávky na prezidenta Gottwalda a další pohlaváry, pak přijeli estébáci a začali to tam kosit. Ale samozřejmě to nebylo o tom, že někdo někomu nadával, celé to bylo zinscenované dodatečně, tak, že vlastně i Bohumila Modrého, který už vůbec v reprezentaci nebyl, tam svezli, dosadili jako hlavu celého údajného spiknutí a celý tým rozprášili. Pozavírali je na desítky let.

Kdy se poté československým hokejistům poštěstilo absolvovat celé mistrovství a jak znovu získali zlato? A kolik gólů dostal na šampionátu v roce 1947 fanoušek, kterého do branky postavili Belgičané? Poslechněte si celý rozhovor s hokejovým historikem Tomášem Kučerou.