Frustraci vítám. Ve chvíli, kdy mě věci štvou, se dokážu nejvíc naučit, přiznává herec Marek Adamczyk

Jaký jste potápěč?

Bojácný. Potápění mně přijde velmi zajímavé, podle mě se nejvíce podobá cestování na jinou planetu. Když jsem se potápěl v moři, bylo to jako prozkoumávání nového světa. Já mám přecitlivělé uši, takže se musím pořád hodně hlídat, a pak je těžké si to užít. Takže přestože je to úžasné, přináší potápění mnohá rizika, a to nejen co se týče uší.

Čtěte také

„Já a podpatky? Špatný,“ směje se snowboardistka Eva Adamczyková. Poslechněte si rozhovor s finalistkou StarDance

Každý potápěč má historku o kamarádovi, který zůstal dole. Takže z toho mám velký respekt. Jsem rád, že jsem si to vyzkoušel, ale zároveň si myslím, že už potápění zůstane spíš ve vzpomínce.

Nějakou potápěčskou historku pro mě ale máte, ne?

Ano, mám! Jednou jsme se potápěli ve Slapech a najednou mi z dohledu zmizel buddy Marek, který se potápěl se mnou. Na Slapech opravdu nevidíte na půl metru, vůbec nevíte, kde co je.

Chvíli jsem ho hledal a pak jsem se vynořil na hladinu, kde jsem ho našel. Jenže jak jsem byl nervózní, tak jsem spotřeboval hodně vzduchu. Takže když jsme se potopili za chvíli znovu, začala moje maska vydávat zvláštní zvuk. Podíval jsem se na manometr a zjistil, že je tam nula. Nemáš vzduch, chlapče, řekl jsem si. Začal jsem Markovi ukazovat, že jsem bez vzduchu, a on zareagoval naprosto perfektně a vytáhnul mě nahoru. Ale těch pár vteřin dole, když si člověk říká – tak teď kdybych ho tady neměl, tak nevím, co bych dělal, byly opravdu hodně nepříjemné.

Výhra je jako střelka kompasu, která mi udává směr kudy jít, ale pořád na ni nekoukám.

Obecně mám k potápěčům obrovský obdiv, protože je to opravdu nebezpečná práce. Navíc z nich jde klid a zároveň houževnatost. Když s takovým člověkem někde jste, ať už pod hladinou nebo nad hladinou, tak máte pocit, že jste v bezpečí.

Musím se zeptat na vaši účast ve Stardance – chcete vyhrát?

Čtěte také

Vrcholový sport je vlastně taky showbyznys, říká herec Marek Adamczyk

Ano. Když jsem se rozhodl, že do soutěže půjdu, tak jsem si musel i tohle porovnat. Motivace výhrou je pro mě totiž problematická. Umí být dobrým sluhou, ale i zlým pánem. Touha vyhrát může člověka nakopnout a posunout, ale také pokřivit. Ale když už tu jsem, tak vyhrát chci, protože o tom soutěž je.

Berete to svým způsobem jako experiment?

Ano. Myslím si, že je dobré soustředit se více na cestu, být v tom momentě, ve kterém se zrovna nacházím. Cíl – výhra, je něco jako střelka kompasu, která mi udává směr kudy jít. Ale pořád na něj nekoukám, prostě k němu jednotlivými kroky možná dojdu.

To, jestli k tomu severnímu pólu dojdu určitě, není nikdy úplně v mých rukou a vlastně to není to nejdůležitější. Protože pokud to tak berete, a pak nevyhrajete, tak jste zahodili půl roku života. Ale ve chvíli, kdy je pro vás důležitá cesta, tak ať už to dopadne jakkoliv, pořád je to pro vás cenné. Ale zároveň mluvím o tom, že chci vyhrát. Protože ať už vyhraje kdokoli, chci, aby věděl, že jsem do toho i já dal svoje maximum. Že jsem se snažil být nejlepším soupeřem.

A nějaká rada od vaší paní byla?

Čtěte také

Manžele Adamczykovy a Miraie Navrátila spojuje víc než StarDance. Poslechněte si talkshow Jana Pokorného

Nebyla. Po prvním přenosu byla Evka v rámci průběžného pořadí na prvním místě, já někde uprostřed. Zeptala se mě – tak co, jsi spokojený? Jenže já jsem byl frustrovaný, měl jsem z prvního tance opravdu špatný zážitek a trvalo mi pár hodin, než jsem se z toho vzpamatoval.

Zároveň ale razím teorii, že frustrace je věc, kterou člověk má vítat, protože ho posouvá dopředu. Ve chvíli, kdy vás věci štvou a nejdou vám, se dokáže nejvíc naučit a mozek se dokáže nejvíc proměnit.

Překvapil ho zájem fanoušků kolem Stardance? A umí Marek Adamczyk odpočívat? Poslechněte si celý rozhovor!