U nás doma se ke slovu nedostanete. Všichni mluví najednou a zaujme ten nejhlasitější, směje se Ivana Chýlková

Když jste se začala objevovat v televizi, tak lidé často říkali, že vám není rozumět. Říkali to i přímo vám?

Říkali. Ale dělala jsem, co jsem mohla. Vím, že mluvím trošku rychleji, myslím, že je to dané severní Moravou. Tam všichni mluví buď rychle, nebo staccato. Je to strašný fofr. Když se dostanu do nějaké emoce, tak ještě zrychlím, i když jsem běžně rychlá.

Jak vypadá rodinný sraz u Krausových? Myslím si, že je tam asi těžké se prosadit.

Určitě byste se nedostala ke slovu. Mluvíme všichni najednou. Zaujme ten, kdo je hlasitější nebo kdo udělá větší gesto nebo kdo se víc zasměje. Jakákoliv historka v půlce už zase ty další inspiruje k tomu, co se stalo jim... Takže se jenom čeká, až teď někdo něco domluví, aby někdo další už zase řekl něco, co nesouvisí s ničím druhým. Ale je to takové živelné, je to hezké, je to radostné. Znám takové ty zamřelé rodiny, kde se sejdou, řeknou si, co vařili včera k obědu... co budou vařit zítra k obědu... co je třeba koupit... A ten čas plyne... a život běží pryč.

Co děláte, když máte volno? Čtete si třeba knížku?

Když mám kvartální období četby, protože já nečtu průběžně, nejsem toho schopna časově ani mentálně. Ale vždycky, když potkám nějakou krásnou knížku, tak mám potom třeba dvou nebo tříměsíční období, kdy čtu, než mě zase nezastaví nějaký nepodařený titul. A pak jsem zase poměrně dlouho absentující čtenář, nečtu a vůbec mi to neschází. A potom, když se opět dostanu ke knížce, která mě zaujme, si říkám, jak jsem mohla bez četby žít. Že je četba součástí mé potřeby – jako kdybych dlouho nejedla.

Čtěte také

Jsem sběratel příběhů, to mě na psaní nejvíc zajímá, vypráví spisovatel Kraus

Jak komentovala širší rodina vaše účinkování ve Stardance?

Velmi nadšeně.

Já bych se bála, protože jak jsem pochopila, vaše rodina je svým způsobem nemilosrdná.

To jste pochopila správně, ale nicméně jsou všichni přející. I když si z vás utahují, tak za tím není záchvěv zloby, všechno je myšleno s nejlepšími úmysly. A jakékoliv prohry jsou časem vždycky přetaveny ve velkou zábavu. Samozřejmě šli všichni fandit, všichni se rozčilovali nad malým hodnocením a tak dále. Prožívalo se to velkolepě.

Eliška, Honzova sestra, sledovala ze zahraničí přímý přenos, rušila kvůli tomu schůzky. co měla ten den, A když nám porota dala poprvé málo hlasů, tak to vůbec nepochopila. Říkala, podívej se, já jsem profesorkou na univerzitě a nerozumím tomu. Kdybych takhle klasifikovala své žáky, tak jsou úplně zmatení a nevědí, co mají dělat. Oni vás vychválí a dají vám málo bodů, tamty popohanějí a dají hodně bodů. Čili já už toho mám dost, budu si stěžovat ve Štrasburku.

Jste soutěživá, nebo ne?

Čtěte také

Herec a zpěvák David Kraus: Posuzovat lidi na základě barvy pleti odmítám

Nejsem soutěživá, to se ukázalo i tady. Když se spustila soutěž, tak jsem neměla ani takové to vzrušeníčko, co mívám před premiérou v divadle. Vůbec. Já jsem se jenom těšila, říkala jsem si, že to bude fajn. Myslím, že mistr Honzíček (tanečník – pozn. red.) byl trošku nervózní, ale já jsem to chápala, protože on je bývalý fotbalista a pak celoživotní tanečník. Jeho život se odehrává jenom v soutěži. Ale já jsem si tam poskakovala šťastně. A bez nervu.

Jak vzpomíná na natáčení série Přítelkyně z domu smutku? Jak se Ivana Chýlková cítila jako začínající herečka mezi velkými jmény českého herectví? A proč je důležité nestárnout, ale zrát?