Herec a zpěvák David Kraus: Posuzovat lidi na základě barvy pleti odmítám

O vás se ví, že máte židovské kořeny. Jak vlastně své židovství vnímáte?

„Já to nejvíc vnímám právě přes Osvětim. Můj děda tam byl jako politický vězeň, protože rozdával motáky proti Hitlerovi a někdo to na něj řekl. Do Osvětimi pak šla v rámci holokaustu i celá jeho rodina. Nemohl jim pomoct, nemohl nic udělat.“

Kolik členů rodiny vám za války zahynulo?

„70 lidí skončilo v Osvětimi, takže k tomu mám obrovský odpor. Vůbec k posuzování lidí podle barvy pleti nebo vyznání.“

Takže na rozdíl od mnoha romských přeživších váš děda o svých zážitcích z války mluvil zcela otevřeně?

„Když jsem se nechtěl ráno umýt, následovala historka z Osvětimi. Když se mi nechtělo dojíst jídlo, přišla další. A byla to taková cynická drsnost. Nikdy nám neříkal nic úplně strašidelného, i když samozřejmě takové věci viděl nebo o nich slyšel, ale vyrůstali jsme vlastně v tom, že děda žil v pekle a že si máme vážit toho, co máme.“

Na 90. léta vzpomínáte jako na dobu, kdy se k sobě lidé chovali mimořádně hezky. Jde ale zároveň o období rasových útoků…

„Přesně si pamatuji ten rok, kdy to začalo. Chodil jsem do deváté třídy s klukem, který byl plešatý, v kanadách, měl maskáče, … Ptal jsem se ho, co blbne, jestli jde do války nebo co. A on že poslouchá Orlík, je skinhead, má doma nůž a že chodí na Romy. Tohle oni mleli. Všechno to byli kluci, zbabělí, co si dělali společenství. Říkal mi, že ho zajímá Adolf Hitler, Mein Kampf, … a já na to, že jestli opravdu, tak že pro něj mám úplnou pecku, že můj děda byl v Osvětimi, má knížky, tak bych je seznámil. Myslím si, že tam byl asi dva dny a odešel odtamtud jako napravený člověk - nechal si narůst vlasy a hodně dlouhý vousy. Vždycky se najdou lidi, kteří se potřebují k něčemu přidat, což já nikdy neměl, vždycky jsem byl sám sebou.“

Řada Romů se potýká s tím, že jsou odmítání kvůli jménu znějícímu romsky. Zažíval jste něco podobného i vy kvůli známému jménu Kraus?

„V dětství i v pubertě jsem byl na okraji společnosti společně s nimi pro stejné problémy. Já jsem byl odlišný tím, že jsou moje rodiče herci. Jenže malé dítě chce být stejné jako všechny ostatní děti, nechce se vymykat, byť já jsem naopak vychovaný v tom, že je důležité se vymykat. Ale to přišlo, až když jsem byl starší. Rodiče říkali, že je dobré mít originální hlas a dělat si věci po svém a ze srdce.“

S Romy se přátelíte už od dětství, ale věřili vám tehdy, že ten zájem se s nimi poznat víc je z vaší strany opravdový, řekněme kamarádský?

„Mě se stala taková příhoda na Letné. Šli jsme s bráchou a byli tam mladší kluci než my, romská partička. My jsme se jich báli, oni se zase báli nás. Porvali jsme se spolu, opravdu jsme dostali na budku. Pak jsme tam šli podruhé, zase jsme se potkali a tak jsem jim řekl, že se s nimi nechceme prát, že proti nim nic nemáme, že se jenom bojíme, protože jich je víc a zároveň jsme hrdí a nebudeme po sobě nechat šlapat. A jejich šéf, malý chlapeček, na kterého nikdy nezapomenu, mi řekl, ať po něm dopiju pivo, lahváče. A to byla ta důležitá zkouška – že jsem se neštítil a vypil jsem pivo po Romovi. A od té doby jsme bráchové a platí to do dneška. Vím, že kdyby se mi něco stalo, tak že můžu Romům zavolat a spolehnout se na ně.“