Jsem sběratel příběhů, to mě na psaní nejvíc zajímá, vypráví spisovatel Kraus

Od roku 1968 do roku 1990 jste byl v exilu, byla to jen taková epizoda ve vašem životě?

To ne. Bylo to ještě tak, že jsme se sem vracívali po Sametu a odjížděli s těmi milovanými loutkami, pořád ještě angažmá, práce po světě, tady jsme měli rodiče, tak jsem jako přičuchával.

Co znamená v životě, že jste ta nejproduktivnější léta strávili venku, a ne úplně dobrovolně?

Čtěte také

Z byznysmenů dělali malé kluky. Toulali jsme se jako kočovní komedianti, vzpomínají Kraus a Munzarová

Je to vlastně dvojí, na chvíli vám to převrhne život, pár let. Máte tam jednu obrovskou výhodu, a teď mluvím sám za sebe, že poznáte sám sebe… Byla to druhá vojna, staří emigranti neradi slyšeli, když jsem řekl emigrace, novým to bylo jedno, staří chtěli, abych řekl exil, znělo to líp, historičtěji. Nejdůležitější, co se mi stalo, bylo potkat lidi, impulzy, malé směrovky, to se nedá koupit ani nastudovat. A za to vděčím tomu štěstí.

Co vás přivedlo na myšlenku napsat knihu Sebrané veteše?

Je to divná knížka, protože jsem ji měl v deskách, má choť ji jednou za čas nenápadně podstrčila na stůl, podíval jsem se do ní, udělal pár škrtů, a pak jsem řekl – to nemůžu, je to blbé, nejde to. Prostě když něco nejde, tak to nejde. Tak dlouho postrkovala, až jsem jednou podlehl, začal jsem se tím zabývat, strávil jsem rok rovnáním písmen, šokovaný z toho, že když pracujete s minimem, tak si uděláte pěknou zátěž. Jako byste musel každé slovo volit, to bych už nikomu nepřál, ani nepříteli.

Proč jste se zaměřil na veteše? Měl jsem pocit, že to nějak souvisí s věkem, ale vy jste to psal už před 50 lety? Čím vás to fascinuje?

Mluvíte, povídáte, a najednou někdo vezme lžičku a začne básnit o babičce, furt se to vrací, máme to všichni, je to něco, čím se nezabýváme denně, ale co je v nás.

Říkáte, že je těžké vrstvit slova. Není svým způsobem osvobozující škrtat?

Absolutně, jednou jsem to řekl, to jsem měl nával chytrosti, že spíš škrtám, než píšu. Pro mě je to dobrá věc, tím nechci říct, že to je pravidlo. Ale mám to rád, jednak je to trošku nutkavá porucha psaní, protože hodně píši kvůli sobě.

Uvažuji o tom, jestli mladým čtenářům byste neměl vysvětlovat některá slova? Třeba lorňon? Nevím, jestli dvacetiletý člověk ví, co to bylo?

No, třeba neví. Vždyť já také nevím věci. Nedávno jsem se přiznal sourozencům, říkám – prosím vás, kdy to skončí, já zas něco objevil. Furt se dozvídám, zase jsem se o Hydrichovi dozvěděl jiné věci. A oni se smáli, že mají totéž, v Americe i v Kolumbii. Nevíme nikdy všechno, nebo ne dost.

V Sebraných veteších mi trošku vadí váš humor, když jsem se třeba v rodinných knížkách musel smát nahlas, tady se maximálně pousměji, a je to hořké pousmání…

Ivan Kraus a Naděžda Munzarová|foto:Vladimír Kroc, Český rozhlas

Myslím, že si to řeklo, aby to bylo takové. Kdysi jsem dělal rodinný sjezd, byla krize jako hrom, psal jsem to v Německu, když jsme byli na zájezdě. A pak mi žena dala najevo, abych neupadl do touhy zachovat zábavnost. Protože to byly příběhy otce, které jsem chtěl jenom skromně odvyprávět, ne se příliš roztahovat. A ona mi tím pomohla.

Sebrané veteše, to není úplně komerční název, který by lákal?

Ne. Mám nekomerčního nakladatele, jsem tomu rád. Ani nevím, co je komerční, mám s názvem vždycky problém. Mám nepříjemný pocit, že musím mít název, jako slohové cvičení ve škole. Tam to bylo jasné – tak si sedněte děti, přichází jaro. A tím to zkazila, protože z třiceti nás dvacet šest začalo psát – Zase přišlo jaro. Když vám ve dvaceti dojde, že to je fráze, tak začnete psát básně. Ale tím nechci hanět učitele, jsou návykoví.

 Každý z nás prožije možná v mládí, dětství chvíle, kdy si říká – jsem správně v tom světě, kam patřím, nevešel jsem jinými otáčivými dveřmi? Ale není to tak, jsme ve správném, to jen my máme svůj pohled. Každý ho má.

Jak vzpomíná spisovatel Ivan Kraus na léta v exilu? A jak hodně mu schází pódium? Poslechněte si celý rozhovor.