Fotograf českého venkova

Host (Jindřich Štreit): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Krátce něco z životopisných dat. Docent magistr Jindřich Štreit se narodil rok po válce ve Vsetíně. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval z Valašska do podhůří Jeseníků. Vystudoval gymnáziem a pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po absolvování univerzity začal učit a pak se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. V roce 1977 absolvoval studium na škole výtvarné fotografie. Měl přes 540 autorských výstav. Publikoval 2 desítky knih dokumentárních fotografií. Fotky Jindřicha Štreita jsou ve sbírkách desítkách významných světových muzeí a galerií. Je pedagogem na Institutu tvůrčí fotografie na slezské univerzitě v Opavě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vzpomenete si, kdy se vám dostal do ruky poprvé foťák a jaký obrázek jste udělal?

Host (Jindřich Štreit): Shodou okolností je to v těchto dnech přesně 40 let, kdy jsem poprvé vzal koncepční fotoaparát do ruky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co vás k tomu přivedlo?

Host (Jindřich Štreit): Já jsem studoval pedagogickou fakultu v té době a jeden z mých profesorů mi nabídl ke koupi fotoaparát. Můj otec, také učitel, řekl: Ano, můžeš ho mít, když mi slíbíš, že 10 let nebudeš kouřit. Tak mi dal 4 stovky, abych si tento fotoaparát koupil. On si totiž myslel, že když jdu na studia do města z vesnice, že tam zvlčím. A tak já jsem mu to opravdu slíbil a nikdy jsem v životě nekouřil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže ani předtím, byla to lichá obava od tatínka?

Host (Jindřich Štreit): Proto jsem to mohl slíbit, protože jsem ani tehdy, ani potom nekouřil.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hlavním motivem vaší práce, jak už jsme řekli, je vesnice a její život. Vytvořil jste stovky lidských dokumentů z prostředí Sovince a také dalších českých a moravských obcí. Proč vesnice a proč její život? Proč tohle téma?

Host (Jindřich Štreit): Já jsem člověk, který žije vlastně celý život na vesnici, a já si myslím, že to, co člověk nejvíce prožije, to, co nejvíce zná, že tam se cítí nejlépe a tak zvaně v kramflcích. To si myslím, že je moje téma. Je to téma vlastně celoživotní. Já jsem samozřejmě dělal i jiná témata jako práce v továrnách nebo dělám v současné době spousta sociálních témat, sociální problematiku, ale to vesnické téma, k tomu se stále vracím, ať fotografuji u nás nebo v zahraničí.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jsem právě chtěl říci, že v devadesátých letech jste se za vesnickým životem vypravil právě do zahraničí. Fotografoval jste v Rakousku, v Británii, ve Francii, v Rusku, třeba i v Japonsku. Najde se nějaká podobnost mezi českou, moravskou vesnicí a těmi vesnicemi v zahraničí?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že ta práce a ty mezilidské vztahy jsou v podstatě všude stejné. Jenom samozřejmě že se liší prostředím a nějakými zvyky, které každý ten nárok má svoje specifické.

Moderátor (Vladimír Kroc): No a ty specifika česká, nacházíte něco typického pro naši vesnici?

Host (Jindřich Štreit): Ty vztahy, které se tady vytvářejí na vesnici, tak opravdu jsou typicky české, které nenajdu třeba v Japonsku, takže jak je to třeba v pomoci, tak je to třeba ve sdružování, setkávání se, což třeba na japonské vesnici jsou ty rodiny naprosto oddělené a jedna druhé si nepomáhá. Jsou prostě jako takové satelity.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak vidíte proměnu života na naší vesnici za posledních 14 let?

Host (Jindřich Štreit): To je velmi těžká a složitá otázka. Myslím si, že každá ta část České republiky zase má svoje specifika. Oblast, kde já žiji, to Bruntálsko, po revoluci prošlo velkou změnou. Státní statky, které tam byly, tak se zrušily, a řekl bych, že na vesnici je, když to nepřeženu, 80 - 90procentní nezaměstnanost.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak to vidíte třeba s mladými lidmi? Odchází z vesnice, budou vůbec dál žít české vesnice?

Host (Jindřich Štreit): Spousta lidí na vesnici, která je jako v té oblasti Bruntálska, odchází a speciálně mladí lidé, protože nestaví se tam, práci tam nenajdou, takže musí odejít do města.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste autorem dvaceti knih dokumentárních fotografií. Zatím poslední publikace vyšla letos v únoru a jmenuje se Tak blízko, tak daleko. Jaké obrázky v ní najdeme?

Host (Jindřich Štreit): Já jsem byl pozván Českou katolickou charitou, abych zachytil aktivity této charity v Čečně a v Ingušsku. Kniha je právě na toto téma.

Moderátor (Naděžda Hávová): Plánuje se také několik výstav. Teď v květnu bude jedna z prvních. Uvidíme i na ní obrázky, které jste pořídil v uprchlických táborech v Čečensku a v Ingušsku. Ještě nám řekněte, kdy jste kývl na tu nabídku České katolické charity?

Host (Jindřich Štreit): Bylo to v loňském roce někdy zjara, když jsem se rozhodl, že opravdu tam pojedu. Přiznám se, že trvalo rok, než jsem se rozhodl, že tam opravdu pojedu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čeho jste se bál?

Host (Jindřich Štreit): Tak já si myslím, že to je zbytečná otázka, protože každý víme, jak to v Čečně vypadá.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je něco, čím vás lidé na Kavkaze překvapili?

Host (Jindřich Štreit): Já jsem měl možnost fotografovat Čečence a Inguše, kteří jsou Muslimové. To mě velmi potěšilo, překvapilo a řekl bych fascinovalo. Prostě tato víra pomáhá těm lidem přežít.

Moderátor (Vladimír Kroc): Změnilo to i váš pohled třeba právě na Islám?

Host (Jindřich Štreit): Rozhodně.

Moderátor (Vladimír Kroc): V jakém smyslu?

Host (Jindřich Štreit): Velmi pozitivním.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dá se nějak tenhle pobyt přirovnat k těm předchozím, třeba k cestám do Japonska? Čím byl výjimečný?

Host (Jindřich Štreit): Nedá se přirovnat k ničemu. To bylo tak výjimečné, tak fascinující, tak naplněné, tak energeticky naplněné, že to nemá obdoby s ničím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy fotíte lidskou radost i lidské utrpení, bolesti, smutky. Musí být fotograf, který dělá takové dokumenty, obrněný proti emocím?

Host (Jindřich Štreit): To je velice důležitá otázka. Pokud se ponořím do těch emocí, už neudělám žádnou fotografii. Musím být malinko vždycky na tím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak to děláte, abyste si udržel ten správný odstup od toho, co fotíte?

Host (Jindřich Štreit): Je to otázka psychologická.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte na to nějaký recept nebo si ho chcete nechat pro sebe?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že to je i zkušenost čtyřiceti let.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vzniklo během doby vašeho focení s některým z vašich objektů přátelství silné? Vybudoval jste si?

Host (Jindřich Štreit): Ty fotografie jsou postaveny na tom přátelství určitém, protože pokud chci se k těm lidem dostat, tak musím si je získat a musím s nimi navázat určitý kontakt. Samozřejmě že tam ta přátelství vznikají a některá přetrvávají, některá jako končí, protože těch lidí je tolik, že to prostě není možné obsáhnout. Ale vzpomínám si na Davida z cyklu Cesty ke svobodě. Je to drogová kniha a to přátelství vlastně zůstává už asi 8 let.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak už jsme řekli, tak vy se potřebujete jako fotograf dostat lidem pod kůži. Kdo někdy vzal fotoaparát do ruky, tak zjistil, mám pocit, že u nás je to zvlášť znát, že jsou lidé stydliví, že se neradi nechávají fotit. Trvá to nějaký čas, než překonají ten ostych. Jsou lidé třeba v zahraničí na tom jinak, že nemají takový ostych před aparátem?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že to je všude stejné. Řekl bych, že naopak v zahraničí ještě složitější.

Moderátor (Vladimír Kroc): A v čem třeba?

Host (Jindřich Štreit): Protože lidé v zahraničí si uvědomují, že mají právo na osobní soukromí, takže ta komunikace s nimi je velmi složitá, takže myslím si, že čím více na východ, tím lépe se fotografuje.

Moderátor (Vladimír Kroc): To znamená, jestli tomu dobře rozumím, že vy potřebujete navodit situaci, aby ti lidé si přestali vůbec uvědomovat, že tam ten fotoaparát je přítomen?

Host (Jindřich Štreit): Přesně tak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak to děláte?

Host (Jindřich Štreit): Osobní kouzlo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Do které země by se Jindřich Štreit ještě rád podíval?

Host (Jindřich Štreit): Nikdy sem nefotografoval třeba v Řecku nebo ve Španělsku, Portugalsku. Takže to jsou možná země, které bych rád do budoucna třeba navštívil, ale mohu vám říci, že tady máme tolik námětů a tolik krásných situací, že není třeba ani moc cestovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste řekl Řecko, chystají se tam olympijské hry, to ale asi není zrovna příležitost, kdy byste se tam chtěl vydat a fotit?

Host (Jindřich Štreit): Ne, pokud do Řecka, tak opravdu na řeckou vesnici.

Moderátor (Naděžda Hávová): Školu výtvarné fotografie jste zakončil souborem ze zákulisí baletu. Takže se dá říct, že další téma blízké vašemu srdci kromě vesnice je divadlo. Před dvěma lety, tuším, jste návštěvníkům výstavy v Národním muzeu nabídl takový neobvyklý pohled do zákulisí operního divadla. Jak se liší práce s venkovany s obyčejnými lidmi a s profesionály, kteří se pohybují v takovém tom velkém světě?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že to je právě to, o čem jsme před chvilkou mluvili, že toho venkovana rychleji dostanu tam, kde já potřebuji. S tím intelektuálem je to trošičku složitější a musím jít na něho zase jiným způsobem. Třeba ta práce tady v divadle byla zpočátku opravdu velmi složitá. Pokud ti lidé, které fotografuji, nevědí třeba, kdo jsem nebo co dělám nebo jaký mám záměr, tak velmi těžko se spolupracuje. Trvalo mi to tady rok.

Moderátor (Vladimír Kroc): V roce 1982 jste se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy na tenisových kurtech v Praze. Vaše fotografie tehdy vzbudily pozornost Státní bezpečnosti. Pokud nás teď poslouchá někdo, komu je pod dvacet, tak to možná vůbec nepochopí, že jste si odseděl 10 měsíců a potom jste se nesměl vrátit do školství. Co vlastně na těch fotografiích bylo?

Host (Jindřich Štreit): Byl to obyčejný život na vesnici samozřejmě s takovým politickým podtextem, protože tehdy každý význam, každý symbol něco znamenal. Já jsem toho samozřejmě využíval. Ty fotografie byly naprosto realistické ze života vesnice, ale samozřejmě měly ten symbol.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když už jsem narazil na to, že to někdo z těch mladých asi těžko chápe. Jak byste to vysvětlil? Mně už to s tím odstupem času taky přijde úplně absurdní, že za realistické fotografie jste šel do vězení?

Host (Jindřich Štreit): To se vcelku nedá vysvětlit. Prostě na šesti fotografiích byl obraz prezidenta Husáka a pod ním se něco odehrávalo.

Moderátor (Vladimír Kroc): A co se odehrávalo ve vás? Jaká to pro vás byla zkušenost?

Host (Jindřich Štreit): Pro mě to byla velmi důležitá etapa, protože fotografování bylo pro mě možností vyjádření se k dané situaci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaké téma je vám jako fotografovi cizí? Kam nebo na co byste hledáčkem objektivu zamířit nechtěl?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že všechno to, co přináší život, je hodno zaznamenání. Potom je otázka etická, do jaké míry se to zveřejní a v jakých kontextech se to zveřejní. Takže já si myslím, že všechno by se mělo nafotografovat. Potom záleží na těch souvislostech. Ještě k té předcházející otázce. V současné době jsou v Praze dvě výstavy, kde právě ty inkriminované fotografie jsou vystaveny.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kde přesně tedy probíhají, abychom se na ně mohli jít podívat?

Host (Jindřich Štreit): Jedna je na staroměstské radnice a druhá je v galerii Kritik.

Moderátor (Vladimír Kroc). Působil jste na pražské FAMU, teď působíte na Institutu tvůrčí fotografie na slezské univerzitě v Opavě. Když pomineme technickou stránku, co se v tom oboru fotografie dá naučit?

Host (Jindřich Štreit): Pro mě nejdůležitější je naučit studenty komunikace. Komunikaci a potom samozřejmě důležitá je stavba kompozice, protože tím se vlastně liší jednotliví studenti navzájem.

Moderátor (Vladimír Kroc). Máte šikovné studenty?

Host (Jindřich Štreit): Mám mimořádně šikovné studenty. Nedám na ně dopustit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nezávidíte jim to, že vlastně mají celý ten tvůrčí život před sebou?

Host (Jindřich Štreit): To jim nezávidím, protože jestli ho máme před sebou nebo jestli ho máme za sebou, v tom tvoření je to vlastně jedno. Vždycky jsme na stejné lodi. Snad možná těmi zkušenostmi se trošičku lišíme.

Moderátor (Naděžda Hávová): V nějakém z článků jsem se dočetla: Jindřich Štreit je fotograf alchymista. S urputnou trpělivostí vybírá ze stovek záběrů ten jediný pravý, na němž je skrz gesta pohledy a záchvěvy světla vidět kamsi za život. Podle čeho tedy určujete nebo poznáte, že fotka, kterou vyberete, je ta pravá, která hledí za život?

Host (Jindřich Štreit): To je opravdu velmi složité. Je několik stanovisek, kterými se řídím. Za prvé je to pocit, který jsem měl při tom fotografování. Ten je velmi důležitý, do jaké míry jsem byl emocionálně jako vzrušen a do jaké míry jsem se položil do té situace, a potom samozřejmě je to technická záležitost a obsahová záležitost. Takže pro mě, i když ta technická stránka není úplně tak nejlepší, takže pokud je tam ta emoce a pokud je tam ten obsah, tak je to pro mě vodítko k tomu, abych ji vybral.

Moderátor (Vladimír Kroc): Musí to být vzrušující, když máte zatím exponovaný film a ještě není vyvolán, protože máte určitě představu, co na tom je. Stává se často, že jste třeba potom zklamán, že jste měl pocit, že se na ten snímek nevešlo to, co jste si představoval?

Host (Jindřich Štreit): Já na jeden snímek potřebuji asi 150 záběrů přibližně. U každého záběru si myslím, že to je ten pravý. Takže jenom čekám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Stává se vám, že se ta fotografie povede právě na první snímek a nebo někdy i třeba náhodou, že to není promyšlené, že to vzniklo spontánně?

Host (Jindřich Štreit): Všechno je mezi nebem a zemí. To je tak nevyzpytatelné. Někdy opravdu děláte první záběr a vyjde a potom to x-krát opakujete nebo x-krát se k tomu námětu vracíte a už to není ono. Někdy je to zase naopak, prostě postupnými kroky docházíte k tomu cíli. Nedá se to určit.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak složité je vybírat pro Jindřicha Štreita mezi záběry, které už má doma někde v šuplíku, mezi ty, které umístí potom na výstavě?

Host (Jindřich Štreit): Je to velmi složité a je důležité si určit to téma té výstavy a podle toho se potom vybírají fotografie, které se zařadí na výstavu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jsme měli nedávno jako hosta tady v pořadu Dva na jednoho Bohdana Holomíčka, tak ten nám prozradil, že někdy to nechá i na samotných divácích a na návštěvnících výstavy. Nechá jim fotografie volně ležet na stole, ať si pak vyberou, které by rádi viděli viset na stěně. Tohle neděláte?

Host (Jindřich Štreit): Já to dělám trošku jinak. Ještě když si udělám kontakty a nebo první pohlednice, tak ty ukazuji spoustu lidem, svým přátelům, svým nepřátelům, svým studentům, ženě, dceři a ti vybírají a já si vždycky jenom poznačím, zda zaujala ta fotografie nebo ne. Potom to nazvětšuji a tu potom vystavuji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě pobavilo, že ukazujete svoje snímky nepřátelům, ale to jste myslel v nadsázce. Nevím, jestli vůbec nějaké máte.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nezkoušel jste, pane Štreite, někdy časosběr, tedy po pár letech vyhledat lidi, které už jste fotil a znovu se pokusit zachytit jejich další život?

Host (Jindřich Štreit): Pokouším se o to právě v současné době, kdy jsem se po deseti, dvanácti letech znovu fotograficky vrátil k tomu tématu Vesnice v těch krajích, kde žiji. Udělal jsem teď v loňském roce takovou výstavu, která proběhla na zámku Bruntále.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vypadá to skoro, že si děláme takovou anketu, ale nám se tady často za mikrofonem objeví nějaký fotograf, a tak se ptáme, protože to je teď aktuální téma posledních let, jaký vztah vy osobně máte k digitální fotografii?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že je to otázka budoucnosti. Věřím, že ta technika půjde tak rychle dopředu, že ta digitální fotografie se brzy dostane asi do popředí. Já v současné době nepoužívám digitální fotoaparát a pořád fotografuji klasicky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to samozřejmě úplně jiná technologie, ale i asi jiný způsob vidění. Jestli tomu dobře rozumím, vlastně to nemá s tou klasickou fotografií, tak jak ji znáte vy celý život, moc společného.

Host (Jindřich Štreit): Jak říkám, ještě technicky to není tak dokonalé, abych ji mohl používat, protože to zpoždění přináší to, že vlastně se změní celá ta situace, takže pro mě ještě jako pro fotografa dokumentaristu to není takové, abych to mohl používat. Ale vůbec nebráním studentům, aby pracovali digitálně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Spousta věcí se tam potom dá ještě vylepšit nebo změnit v počítači, takže ta fotografie si nemusí být příliš podobná s tím, co člověk exponoval. To vás třeba neláká, vlastně ten tvůrčí proces, který nastává potom?

Host (Jindřich Štreit): To už je zase trošku jiný druh fotografie. Ten dokument by měl pravdivě zobrazovat tu danou skutečnost.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Štreite, co vás v poslední době nejvíc potěšilo?

Host (Jindřich Štreit): Třeba vaše pozvání.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já si stejně neodpustím otázku, jestli máte ještě v hlavě nějaké velké téma, něco, do čeho byste se chtěl pustit, to, co byste chtěl vyfotografovat?

Host (Jindřich Štreit): Já si myslím, že to téma jsem si našel. Je to ta vesnice a potom celé takové velké životní téma je práce, zachytit člověka v práci. Proto bych chtěl ještě dál pokračovat jako v tomto tématu nejenom na té vesnici, ale řekněme já jsem ve Francii fotografoval horníky v dolech a podívat se třeba na horníky v Rumunsku nebo v jiných zemích ještě na téma vesnice, tak ještě v jiných částech světa.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste řekl práce, je pro vás fotografování práce, zaměstnání a nebo je to koníček a tím pádem vlastně si vyděláváte tím, co vás baví?

Host (Jindřich Štreit): Já to nikdy nechci ponížit na to, aby to byla jenom práce. Pro mě je to něco vznešeného, na co si nechci nechat sáhnout.

Moderátor (Vladimír Kroc): Našel jste si smysl života.

Host (Jindřich Štreit): Přesně tak.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jste šťastný člověk.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak jsme rádi, že nekouříte, že fotografujete.

Host (Jindřich Štreit): Udělal jsem o tom knihu Dokouřeno.

Moderátor (Naděžda Hávová): My přejeme hodně sil do další práce, hodně úspěchů a témat k focení. Hostem v pořadu Dva na jednoho byl jeden z nejlepších českých fotografů Jindřich Štreit. Na shledanou.

Host (Jindřich Štreit): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.