Existuje něco jako národní povaha?

V týdnu jsem cestoval z Prahy do Tel Avivu. Přede mnou seděla v letadle trojice izraelských žen středního věku. Byly poněkud hlučné, a tak celé okolí záhy zjistilo, že s nimi nebude snadné pořízení. Nejprve si stěžovaly, že si nemohou nechat u sebe svá příruční zavazadla. Jak jim však vysvětlila letuška, nešlo to z bezpečnostních důvodů, protože seděly u nouzového východu.

Pak jim vadilo, že nemají sklápěcí sedlala. Stevardka ČSA jim objasnila, že sedět u nouzového východu má tu výhodu, že je více místa na nohy, ale zároveň si nemohou zaklánět opěradlo. Izraelky nepřestávaly na letušku pokřikovat a uklidnila je až její zřetelně vyslovená nabídka, že si ještě mohou včas před zavřením dveří v Praze vystoupit. Ve vzduchu rozbalily své diplomatické schopnosti ještě jednou, když si jedna z nich dost agresivně stěžovala, že dostala vegetariánské a nikoli objednané veganské jídlo.

Všechno vedle mě znechuceně pozoroval i mladý Izraelec. Po chvíli se mě zeptal, jak dlouho chci v Izraeli pobývat. Když jsem řekl, že tu žiji už třetí rok, kývl bradou k našim třem spolucestujícím a lakonicky prohodil: „Tak to jistě znáte izraelskou národní povahu!“ Raději jsem se neptal, jak to myslí, i když jsem zaznamenal řadu rozdílů v chování Izraelců a Čechů. Už například vím, že když jsem jediný cizinec ve frontě samých Izraelců, pořád stojím na konci řady.

Pak jsem se však zamyslel, jak vlastně vidí cizinci nás, obyvatele České republiky. Rozhodně nás nevnímají jako nějaké zapálené a odvážné bojovníky za své zájmy, spíš naopak. V jednom prestižním turistickém průvodci si zase mohou přečíst, že v českých restauracích ani nestačí dožvýkat poslední sousto a číšník už odnáší talíř. To, co mně samotnému nijak nevadí, tedy zjevně pobuřuje hodně návštěvníků naší země a cizinci to berou jako nějaký náš národní rys.

Ještě více bychom ovšem mohli zpytovat svědomí nad tím, jak nás vnímají třeba v Íránu. Tam je mimořádně populární animovaný seriál Pat a Mat. I pro Íránce jsou to nepříliš chytří a zruční chlapíci. O to víc mě šokovalo přiznání mých teheránských známých: „Přesně takhle - jako Pata a Mata - si my Íránci představujeme vás Čechy.“ No a pak věřte na národní povahy!

Břetislav Tureček, Český rozhlas, Blízký východ