Eliška Krausová-Chavez: S bratry se hodně hádáme, ale kritika poměrů je zdrojem společného veselí

Sledujete dění v Česku?

Díky internetu sleduji rádio a noviny skoro denně. A díky covidu si teď jednou týdně voláme s bratry, to jsme nikdy tak často nedělali. Jsme spolu daleko víc než předtím a sledujeme všechno od kultury po politiku.

Čtěte také

Eliška Krausová: Kolumbijci si umějí dělat legraci sami ze sebe. Stejně jako Češi

Jeden z bratrů žije v USA, dva další v Česku. Shodnete se?

To víte, že ne! To by byla nuda. Obvykle se hodně hádáme a nejsme zajedno, což je dobře. V hlavních idejích asi ano. A také je něco jiného dění sledovat, než v něm žít. Kritizujeme něco, kde nejsme, což není správné, ale je to součást naší radosti a veselosti. Honza má navrch, je mladší a pohotovější. Ivan je ten nejsprávnější, nikdy nic špatného neřekne, i když je nejstarší. To ti dva mladší si dovolují se ke mně chovat jakkoli.

Zůstává něco, co vám z domova nepřestalo chybět?

Chybí mi kultura a rovnoprávnost. Tady mě někdy trochu štve, ale tam mi chybí, že člověk může s každým mluvit jako se sobě rovným. V Kolumbii je třeba vědět, s kým a jak. A pak v Bogotě ta doprava, co bych dala za metro a tramvaje.

Jak se liší život v Praze a v Bogotě?

V Bogotě žije deset milionů lidí s různým způsobem života. Je tam málo hodně bohatých, hodně mimořádně chudých a přes dva miliony nejchudších. Živili se ze dne na den a najednou zjistili, že chtějí pomoc od státu, který pro ně do té doby neexistoval. To bylo hodně dramatické, daleko víc než v Evropě. Chtěla bych věřit, že si lidé všimli, že stát existuje a mohou od něj něco žádat, ale také že musí něco dávat. Na druhou stranu lidi se očkují, tvoří se fronty. Většina lidí je chudá a když něco dostane od státu, považuje to za dar.

V čem je ošemetná distanční výuka jazyků? Jak postihl covid práci ve spolku česko-kolumbijského přátelství Asocheca? A jak její bratr Michael pečuje o odkaz jejich otce, odbojáře Oty Krause? Poslechněte si celý rozhovor.