Elena Gorolová svůj život zasvětila boji za práva nedobrovolně sterilizovaných žen

Od roku 2022 mohou nuceně sterilizované ženy žádat o odškodnění, ale tato možnost potrvá už jen do konce tohoto roku. Navíc je cesta k přiznání odškodnění velice zdlouhavá a otvírá staré rány a traumata. Elena Gorolová byla sterilizována v jednadvaceti letech.

Čtěte také

Ženy, které byly obětí nucené sterilizace, mohou žádat o odškodnění už jen do konce roku

„Já jsem byla sterilizovaná v roce 1990 při porodu druhého dítěte, které se také narodilo císařským řezem. A po druhém císařském řezu mu provedli sterilizaci. Bylo to 24. 9., kdy se mi narodil druhý syn. Moje bolesti se nerozbíhaly, protože jsem tam přijela 23. 9., druhý den jsem začala krvácet, vzali mě na porodní sál, propíchli mi plodovou vodu a přitom mi vyletěla pupeční šňůra. Takže mě začali připravovat, provedli císařský řez, a přitom udělali sterilizaci. A dozvěděla jsem se to až třetí den od pana primáře.“

Proč lékaři sterilizaci provedli, vysvětlil primář následovně.

„Já jsem se ptala, co se všechno se mnou dělo, pan primář řekl, že to bylo ze zdravotních důvodů, a že jsem utekla hrobníkovi z lopaty. Já jsem začala brečet, to byla moje reakce. Bylo mi 21 let.“

Elena Gorolová se potom spojila s neziskovou organizací Vzájemné soužití a dalšími ženami, které potkal stejný osud.

„Vzchopila jsem se a vložila do toho. Bylo to 20 let boje, než vláda uznala zákon o odškodnění.“

Její cesta k odškodnění vypadala následovně.

Čtěte také

Ministerstvo zdravotnictví musí samo ověřit, zda žadatelka o odškodnění byla obětí protiprávní sterilizace

„Já jsem podala žádost roku 2022 a čekala jsem 10 měsíců. Dokumentaci jsem měla, protože jsem rodila v Ostravě-Vítkovicích, a dokumentace je tam zachovaná 40 let. Druhému synovi ještě není tolik let. Takže ta dokumentace tam byla a mohla jsem si ji vyzvednout, podívat se do ní a vidět tam také napsáno, že já jsem si žádala o sterilizaci a já jsem nechtěla už další děti. V životě bych to neřekla! Nikdy v životě, protože s manželem jsme chtěli holčičku, a nebylo nám to přáno.“

Svou žádost o odškodnění odeslala Elena Gorolová přes Ligu lidských práv.

„Deset měsíců jsem se na sebe moc nedotazovala, protože pracuji se spoustou žen. Takže jsem to nebrala tak, že já čekám takovou dlouhou dobu, protože jsem myslela i na ty ženy a jednala jsem za ně. Ale bylo mi divné, proč to trvá 10 měsíců. A když jsem tam volala, tak mi pořád říkali, že se to řeší, ale nic se nedělo. Takže potom v Lize lidských práv říkali, že mám zkusit napsat e-mail, jestli to pomůže. Když jsem ho napsala, tak se asi po týdnu ozvali, že to odškodnění bude přiznané. Ale těch 10 měsíců se nikdo neozýval. Ale taky mi to bylo nepříjemné těch 10 měsíců čekat a nic se neděje.“

Dlouhé čekání na odškodnění je pro nuceně sterilizované ženy dalším stresujícím faktorem.

Čtěte také

Elena Gorolová o nucené sterilizaci: Zanechalo to ve mně velké trauma, ale musím brát život s nadhledem

„Ty ženy čekají rok a půl a tak je to pro ně úplně zatěžující. Ony zažily tu sterilizaci, takže s tím vnitřně bojovaly, než to třeba někomu řekly. Jsou ženy, které měly obavy, že je manželé opustí. A teď ta žena má čekat ještě tak dlouho? Další rok a půl, než jí to přiznají nebo nepřiznají? To jsou na ně i takové psychické nátlaky, že oni pošlou z toho ministerstva Dodejte to a to do deseti dnů, ale kde to ta žena má vzít do 10 dnů? Takže se na nás obracejí Prosím Vás, co mám dělat? Jak to mám udělat? Takže jim radíme společně s Ligou lidských práv a snažíme se jim pomoci.“

Nucená sterilizace změnila ženám leckdy život v mnoha směrech.

 „Jsou mezi námi ženy, které manželé opustili. A když si našly dalšího přítele, tak s ním nemohly mít další děti. Ale ti manželé je opustili z toho důvodu, že další dítě s ní nebude mít a že je to v romské komunitě ostuda, když Romka už nemůže mít další děti, tak je pro něho méněcenná,“ říká Elena Gorolová, romská lidskoprávní aktivistka a sociální pracovnice.