Duch jižanství ani po desítkách let nezmizel
Každá země má historické kapitoly, které ji tíží a nedokáže se s nimi úplně vyrovnat ani po desetiletích nebo stoletích. V případě Spojených států je to dodnes vztah Jihu a Severu. V pátek si Američané připomněli 145. výročí konce občanské války. Mnoho z hořkosti nejkrvavějšího konfliktu v amerických dějinách ale přetrvává dodnes.
Kéž bych byl v Dixie, zpívá se v neoficiální hymně Konfederace, tedy sdružení jedenácti jižanských států poražených v americké občanské válce. Dixie byl termín, který se pro jih používal.
Nahrávka, kterou jsem si poslechl, pochází z roku 1916. Řekli byste, že tenkrát ještě přetrvával nějaký jižanský sentiment, protože dožívali pamětníci starých pořádků na otrokářském jihu. Ale teď v 21. století už snad má největší světová velmoc takovou nostalgii a rozdělení na jih a sever za sebou. Nebo jsou emoce a zvyky v téhle věci pořád silné? Při setkání se dvěma Jižany jsem se dozvěděl, že ano.
„Určitě. Lidé to mají v sobě přímo zakořeněné,“ říká mi 60letý Abdul Heines. Abdul je zajímavý případ: Afroameričan, bývalý voják z povolání. Když byl za první války v Perském zálivu nasazený v Kuvajtu, konvertoval na islám a přijal jméno Abdul. Teď je v penzi a přivydělává si už deset let jako průvodce v Muzeu Konfederace v Richmondu ve Virginii.
Někdy prý se mu stává, že na něj návštěvníci vytvoří už na první pohled negativní názor. „Vyrazí jim dech, když mne tady vidí,“ říká Abdul. Jsou běloši i černoši, kteří považují i dnes skoro za nepatřičné, abych jako Afroameričan provázel po muzeu, které sice neomlouvá otroctví, ale je věnované armádě a vládě odtrženeckých států, které proti zrušení otroctví bojovaly.
Někteří z hostů podle Abdula prostě ještě pořád konflikt Severu a Jihu prožívají. A dávají to najevo odtažitostí nebo přezíráním. Takhle popisuje Abdul Heines z Richmondu stinnou stránku přetrvávajících postojů a emocí na jihu Spojených států.
Tu pozitivnější stránku přežívajícího ducha jižanství nacházím o několik set kilometrů dál, ve Wilmingtonu v Severní Karolíně. Kouzelnou památkovou rezervací přístavního města mne provádí Bob Jenkins, bytový architekt ve výslužbě. Jižanství je podle něj v něčem úplně jiném, než si lidé zvenčí často myslí. A zdaleka se neomezuje na konzervativní a obvykle ne právě vřelé vztahy mezi Afroameričany a bělochy.
„Pozná se podle toho, jak pečlivě se oblékáte, mluvíte a jak se dokážete chovat u stolu,“ vysvětluje Bob, že romantická postava gentlemana a dámy z amerického jihu dodnes nezmizela. Projevuje to i ve slušném chování v jakékoli životní situaci, soukromé i veřejné.
„Tedy v případě, že opravdu potkáte místní, kteří v jižanských tradicích vyrůstali,“ zdůrazňuje Bob Jenkins. Rozdíly mezi Jihem a Severem se podle něj ve stále multikulturnější a kosmopolitnější americké společnosti nevytratily. Jen prostě nejsou vždycky viditelné na první pohled.
