Drsná krása Černé bouře

Víte, co je Černá bouře? A slyšeli jste o poušti Tengger? Zavítali jsme do království věčného písku v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Silný vítr se prohání mezi dunami a všudypřítomný písek se přelévá z jedné strany na druhou. Jinak ale panuje ticho. Ticho pouště.

Před námi se najednou objeví dvě antilopy. A stejně rychle se ztratí ve žlutém království. Jejich existenci potvrzuje jen řada stop. Za několik desítek minut však po nich nezůstane ani památky. Polétavý písek je navždy zavane. A podobně i ty naše.

"Největším nebezpečím v poušti je právě vítr, silný vítr. V tom nejhorším případě rozpoutá pravé peklo, kdy není vůbec nic vidět a vše zahalí neprostupná tma. Nazýváme ho 'černý vítr' a pro mnoho lidí se už stal osudným," popisuje mi největší nebezpečí číhající na člověka v poušti Tengger 55letý Niou Ťing.

Ví, o čem mluví. Mezi autonomními oblastmi Vnitřní Mongolsko a Ning-Sia se s velbloudy pohybuje už od svých dvaceti. "Pokud vás takováto pouštní bouře zastihne, a stát se to může z minuty na minutu, jediné, co můžete dělat, je zůstat stát. Určitě nepokračovat dál, protože byste se ztratil. Mne to zastihlo vloni v létě, jen tak tak jsem se stihl schovat do stanu," vypráví.

A hned dodává, že nutné je být i dobře oblečen, hlavně v zimě. Za názorný příklad použil mou maličkost. Sice jsem měl teplou bundu, čepici i rukavice, ovšem mé plátěné kalhoty ho rozesmály. Na Divokém Západě by mne ihned označili za greenhorna, zelenáče, tady ale pan Niou Ťing jen prohodil něco o bláznech a přehodil mi přes nohy silný vojenský kabát. Byl pouhý jeden stupeň pod nulou, ovšem díky ledovému větru jsem měl pocit, že je -15.

Naše mini karavana tvořená třemi dvouhrbými velbloudy, drabaři, postupovala dál směrem do pouště Tengger, jejíž rozloha činí téměř 40 tisíc kilometrů čtverečních. Z jihu je v této části Číny ohraničená Žlutou řekou, Chuang Che, a tvoří jakousi vstupní bránu do pouště Gobi. Patří zároveň k nejvyprahlejším, nachází se v ní jen velmi málo studní, a je proto nutné mít dostatečné zásoby vody.

V nekonečném moři písku lze i přesto narazit na několik druhů suchých keřů, v čínštině zvaných chua-pang, lu-cchao a ša-chao, které velbloudi rádi okusují. Můj průvodce mezitím zkušeně hledá cestu po hřebenech dun. Cesta ubíhá a člověk postupně ztrácí pojem o čase.

Koráby pouště se pomalu pohupují a Niou Ťing si začne prozpěvovat. Píseň o předcích žijících v oázách i na okraji pouště a chovajících stáda koz a ovcí. Staletý způsob života se však vytrácí a tradiční karavany pomalu ale jistě nahrazují davy turistů. Naštěstí však na ně, jak Niou Ťing podotkne, narazí jen na okraji pouště.

Náhle se však zarazí, pohlédne na stále jasně modrou oblohu a vykřikne mně v tu chvíli nepochopitelnou větu: "Blíží se silný vítr, rychle se musíme schovat." Nevěřícně kroutím hlavou, naši velbloudi už ale míří do úkrytu tvořeného téměř dvacetimetrovou stěnou písku. Sesedáme, i když našim čtyřnohým nosičům se to moc nezamlouvá.

Krátce nato vítr skutečně zesílí, přes ústa si zavazujeme šátek a čekáme. Naštěstí bouře jak rychle přišla, tak i odešla, a my mohli pokračovat. Jen písek mezi zuby nepříjemně skřípal. Pro pana Ťinga, který v poušti strávil většinu života, nic mimořádného.

"Miluji poušť, hlavně její ticho. Změny počasí k ní prostě patří. Nejsou tu ale žádní lidé, žádná auta, hluk, smog, nic. A v noci, když na obloze září a tančí myriády hvězd, není nic krásnějšího," vyznává se Niou Ťing k lásce k této pro mnohé nehostinné oblasti.

autor: mir
Spustit audio