Do Česka prý jezdily otročit korejské dělnice

Český rozhlas zjistil, v jakých podmínkách musely severokorejské dělnice u nás žít a pracovat, kolik peněz odevzdávaly režimu Kim Čong-ila i jak byly vybírány. Vůbec poprvé o nich otevřeně promluvil bývalý severokorejský ředitel obuvnického závodu v Pardubicích, kterému se podařilo uprchnout do Jižní Koreje.

Devětapadesátiletý Kim Te-san, bývalý vysoký funkcionář vládnoucí komunistické strany, muž ovládající cizí jazyky, hlavně angličtinu. I otec syna, kterého nepřesvědčil k útěku ze země s nejkrutějším režimem na světě. Už sedm let žije v Jižní Koreji, kam uprchl z České republiky.

V Pardubicích byl totiž, jak sám tvrdí, ředitelem společného severokorejsko-českého závodu na výrobu obuvi. "Všichni, kdo jedou pracovat do zahraničí, procházejí politickým školením, a to i vysoce postavení úředníci. Musejí být poučeni, že jedou, jako v případě České republiky, do nepřátelské země. Tento kurz trvá měsíc," říká Kim Te-san.

Velmi pečlivý je prý i výběr všech, kteří získají povolení pracovat v zahraničí. "O všem rozhoduje vláda a komunistická strana. Nejdříve se proto zjišťuje, z jakých rodin zájemci pocházejí, jak a kde se narodili a co kdy dělali, to je základ. Pak přichází na řadu jejich postavení. Zda někdo v jejich rodině nezastává nějaký vyšší post nebo zda je bohatý. Každý totiž bere úplatky a vycestovat do zahraničí není zadarmo. Důležitý je i vzhled. Musí přeci reprezentovat," přiblížil proceduru Kim Te-san.

Přesně stanovena je i doba pobytu v zahraničí. Ti nejvyšší úředníci včetně diplomatů se musí vrátit do tří let. Na všechny bez rozdílu před samotným odjezdem čeká ideologické školení.

"Víte, severokorejský režim je mnohem přísnější a tvrdší, než byl komunismus u vás. Proto se stále drží u moci. Nikdo z pracovníků, bez ohledu na to, zda šlo o šičky v Žebráku nebo o dělnice z Pardubic, nesměl s nikým cizím mluvit. Dále jsme měli zakázáno číst noviny a časopisy a také se dívat na televizi. Pokud jsme měli nějaké jednání či schůzku, tak pouze ve skupině. Ani já jako ředitel jsem nemohl být sám. Každý hlídal každého," prozradil KimTe-san.

Logo|foto:Český rozhlas

Dodal, že volnost neměli ani po práci. "Když chtěli jít ven mimo ubytovnu, tak jen s povolením. Opět jen ve skupině nejméně tří- až čtyřčlenné. A nebylo možné jít kamkoliv, výlučně do předem určených míst, která byla schválena ještě v Pchjongjangu. Po návratu pak museli podat zprávu o tom, co dělali, kde byli a podobně. A pokud od někoho dostali nějaký dárek či pozornost, všechno museli odevzdat."

De facto se směli pohybovat jen mezi ubytovnou a závodem, respektive se večer vzájemně navštívit. Jednou večer se však tato cesta stala osudnou. Při návratu do nich narazilo auto a deset z nich skončilo v nemocnici. Kim Te-san právě kvůli této tragédii viní Čechy, přinejmenším z nehumánního zacházení.

"Vzpomínám si na jeden případ, kdy jeden z mých zaměstnanců byl na přechodu sražen projíždějícím autem a nikdo mu nepomohl. Oznámil jsem to na cizinecké policii, ale ani tam to nikoho příliš nezajímalo. Vyšetřování, navíc bez výsledku, se táhlo dva roky. Pamatuji si také, jak zfetovaný řidič na přechodu srazil dvanáct severokorejských dělnic pracujících v obci Žebrák. Lidé pohybující se v blízkosti se jen dívali. Šlo hold o cizinky. Přitom devět z těchto žen utrpělo vážná zranění. Jak můžete o sobě říkat, že patříte do západní Evropy? Vy jste členy Evropské unie?" ptá se Kim Te-san.

Rozhořčen byl ale i proto, že česká strana nesplnila ani původní slib, že Severokorejcům uhradí veškeré náklady na ubytování a viní ji z podvodu. "Čeští snitelé byli opravdu špatní. Nejprve slíbili, že zaplatí ubytování, pak se k tomu neměli. Ženy navíc musely pracovat dvanáct hodin denně, za to dostávaly plných 150 dolarů měsíčně. Navíc z výplaty jim zůstalo jen minimum. Pětapadesát procent musely odevzdávat severokorejské vládě a ze zbytku si hradily ubytování, zpočátku v hotelu," vysvětlil.

Částečně tak měl pravdu tehdejší velvyslanec KLDR v Praze. Pchjong Ga-mni na obvinění, že dělnice musí režimu Kim Čong-ila povinně odevzdávat až 3/4 platu, odpověděl, že to jsou jen lži.

V každém případě se o podmínkách severokorejských dělnic mluvilo v roce 2005 i před evropskými poslanci v Bruselu. Do konce roku 2005 pak všechny musely odjez z České republiky zpět domů. Sám Kim Te-san byl v té době už v Jižní Koreji, kam uprchl z Prahy přes Frankfurt.

Dělnicím jsme dávali plnohodnotnou mzdu

Svědectví Kim Te-sana mluví o vykořisťování severokorejských dělnic jak ze strany českých podnikatelů, tak ze strany Severní Koreje. Obvinění se týkají severokorejsko-českého závodu na výrobu obuvi v Pardubicích. Jak jsme ale zjistili, takový podnik nikdy neexistoval. Zhruba 30 šiček pouze zaměstnávala výhradně česká firma SAM Trade. Ta vyrábí obuv už několik let, z Pardubic se ale před šesti lety přestěhovala do zhruba 30 kilometrů vzdálené Skutče.

Firma SAM Trade sídlí ve starším domě, kde jsou zřejmě i veškeré dílny. Máme schůzku s ředitelem společnosti Petrem Martincem. Jdeme se ptát, jak to bylo se severokorejskými dělnicemi, ať už v Pardubicích nebo potom ve Skutči.

Firma už podle ředitele v tuto chvíli žádné severokorejské šičky nezaměstnává. "Ano, zaměstnávali jsme je. Nejdřív jich v naší společnosti pracovalo jenom 30 až 40. Posléze, po dobrých zkušenostech, které jsme s nimi měli, se začali o tuto pracovní sílu zajímat další podniky, protože zejména šiček tu byl absolutní nedostatek," doplnil Petr Martinec tím, že si Severokorejsky vydělávaly mezi 12 až 22 tisíci korun.

"Sami jsme jim výplatu předávali do rukou osobně. Co dál se s výplatou dělo, jsme nijak zvlášť nesledovali," řekl ředitel a popřel, že by dělnice pracovaly za 150 dolarů měsíčně 12 hodin denně.

"Mohu hovořit jenom o dívkách, které byly zaměstnané ve Skutči. Ano, možná chodily ve skupinách. Dvě nebo tři. Tomu jsme rozuměli tak, že vzhledem k jazykové bariéře se spíše pohybovaly společně. Rozhodně ale nechodily ve skupinách po deseti nebo po patnácti. Na druhé straně chodily svobodně bruslit na stadion, jezdily na kole, po Skutči se pohybovaly poměrně volně," popsal pobyt Severokorejek Petr Martinec.

Kim Te-sana o sobě mluvil jako o řediteli společného česko-severokorejského podniku na výrobu obuvi. Ale Petr Martinec namítl, že tato společnost nikdy nic nevyráběla a fungovala spíš jako zprostředkovatelská agentura. Ta měla za úkol zajišťovat příjezd dívek nebo kontrolu v podnicích, kde tyto ženy pracovaly.

"Pan Kim byl zřejmě vedoucím nebo šéfem. Pokud mohu mluvit za vlastní firmu, tak jsme mu zakázali přístup do podniku, protože se k dívkám choval neobyčejně hrubě. Dokonce na jednu z nich za mé přítomnosti vztáhl ruku a chtěl ji bít údajně proto, že její pracovní výkon není takový, jak by si představoval. Myslím, že to byl člověk, který pracoval pro obě dvě strany a byl to člověk,. Který se daleko více zabýval tajnými službami než službami ve prospěch zprostředkovatelské práce," řekl Petr Martinec. Kim Te-san v Česku žil se svou ženou a dcerou.

Výrobna obuvi ve Skutči může doložit výplatními páskami, že Severokorejkám dávala plnohodnotnou mzdu. Otazníky ale visí nad dalším osudem peněz, stejně jako nad tím, jaká pravidla musely dělnice dodržovat ze strany nařízení jejich státu.

Kim Te-san byl obviněn velvyslanectvím KLDR ze zpronevěry

Představitelé firmy, která působila v Pardubicích a poté se přestěhovala do Skutče, tedy tvrdí opak než Kim Te-san. Tento bývalý šéf, ať už zprostředkovatelské agentury či vedoucí severokorejských dělnic, byl údajně i hledán českou policií kvůli zpronevěře.

Podle zpravodaje Českého rozhlasu Roberta Mikoláše Kim Te-san trvá na tom, co řekl. Připustil, že v některých závodech mohly Severokorejsky dostávat vyšší plat, to nic ale podle něho nemění na skutečnosti, že většinu odevzdávaly režimu Kim Čong-ila.

"Jak navíc dodal, on byl vedoucím do roku 2002, kdy se mu podařilo s manželkou a dcerou utéci přes Frankfurt do Jižní Koreje. A co se týče zmiňovaného obvinění, o něm také ví , prý ale na něho podalo trestní oznámení velvyslanectví KLDR v Praze, které si mělo vymyslet i to, že Kim Te-san utekl s asi 20 tisíci korunami, které mu nepatřily. Příliš mnoho toho na režim Kim Čong-ila věděl, proto ho chtěli dostat za každou cenu," uvedl Robert Mikoláš.

Tyto informace mu navíc potvrdila mezinárodní organizace na ochranu severokorejských uprchlíků sídlící v Soulu, která si sama tyto skutečnosti zjišťovala. "Mimochodem, každý severokorejský uprchlík dostane v Soulu od jihokorejské vlády 28 tisíc dolarů, aby se rychleji dokázal začlenit do společnosti, a i když byla tato částka nedávno snížena na 10 tisíc dolarů, stále jsou to obrovské peníze, ve srovnání i s 20 tisíci korunami, doplnil zpravodaj.

Kim Te-san krátce po příletu do Jižní Koreje zaplatil převaděčům, aby se jeho druhá dcera a také syn dostali do Číny. To se jim podařilo a když byli v Pekingu, spojili se přes internet. V telefonním rozhovoru však syn Kim Te-sana řekl, že se rozhodl vrátit, že má v Severní Koreji snoubenku a rozloučil se.

"Jaký je jeho současný osud neví, doufá, že je naživu, i když s největší pravděpodobností ve vězení. Když si ovšem uvědomíme, že Kim Te-san sám uprchl, jeho děti pak ilegálně překročily hranici do Číny a i když se jeho syn rozhodl vrátit, může být jeho osud ještě horší. Když mne Kim Te-san žádal, jestli bych mu nějak nepomohl zjistit jakoukoli informaci o jeho synovi, měl slzy v očích. Na druhé straně však dodal, že si sám zvolil budoucnost, i když toho třeba nyní lituje," dodal Robert Mikoláš.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.