Devadesátky nebyly jen fialová saka, hlavní hráči se do vzduchu nevyhazovali, říká Robert Sedláček. Do kin míří jeho film Promlčeno

Měl jste představu konkrétního člověka? Já jsem se na film dívala a celou dobu jsem si vzpomínala na příběh IPB banky, ale na žádného konkrétního člověka jsem si nemohla vzpomenout.

To jste si vzpomněla velmi správně. Mě trošku dráždí, jak jsou devadesátky líčeny. Řekněme ikonou Berdychův gang nebo bílí koně v souvislosti s LTO... Ale to byli v podstatě čučkaři. Tam se hrálo o deset patnáct milionů, sto... Jenomže tady se točily miliardy.

Hlavní hráči pak už nechodili v bílých ponožkách a ve fialových sakách, nevyhazovali se do vzduchu. Tady se privatizovalo, pak se redistribuovalo bohatství státu. Jak lidský kapitál, tak nerostné bohatství téhle země, výrobní kapitál. Toto jsou devadesátky. IPB je toho vrcholem.

Čtěte také

Na Provázku jsem zažil neuvěřitelné věci! Ale v muzice se cítím nejvíc sám sebou, říká Michal Dalecký

Jakýmsi mstitelem, který se po dvaceti letech vrací na hranici limitu promlčeného zločinu, je Karel Roden. Vrací se odlehčit svému svědomí a taky vykonat jakousi spravedlnost, alespoň ve svých očích. Komu se vlastně pomstil?

Je to hodně o počítačích, jak fungují média dnes a moderní technologie, a Igor Bareš tam ztělesňuje padoucha, který je ještě old school. (směje se) Je to padouch z devadesátých let, který je teď už velmi seriózní, ale líbilo se mi, že je old school.

Roden se jede pomstít Igoru Barešovi, takže by všichni ostatní měli jenom dotvářet okolí. Ale je to komorní příběh, takže s sebou v rámci té msty, ať už vědomě, či nevědomě strhává nebo vcucne jako černá díra všechny, kdo mu přijdou do cesty. Čímž relativizujeme postavu spravedlivého mstitele, otázku spravedlnosti vůbec.

Na televizi se díváte proto, aby vám čas uběhl. Do kina jdete proto, aby se vám čas zastavil.
režisér Robert Sedláček

Říkala jste, že ten film poukazuje na fakt, že v České republice je možno promlčet vraždu. Když někoho sprovodíte ze světa a dvacet let se vám podaří unikat, jste z hlediska práva v Českého republice plus minus bez viny. On navíc tenhle instrument práva přijíždí zneužít. Ví, že to tady tak je. V rámci vykonávání spravedlnosti a narovnávání něčeho, co se stalo v devadesátkách špatně, naráz stáhne i děti devadesátých let, které za nic nemohou.

Castingy nedělám

Vy jste mi tady během pauzy řekl úžasnou věc – režisér musí poznat, která herečka na velké plátno má a která na něj nemá. Ale podle čeho se pozná, že někdo je dobrý v televizi, ale na velké plátno nemá?

V televizi to ukecáte, uhrajete to technicky. V televizi funguje rychlý střih. Televizní formát se od filmového liší tím, že se na televizi se díváte proto, aby vám čas uběhl. Do kina jdete proto, aby se vám čas zastavil. Musíte někam jít, vyžaduje to od vás energii, zhasne se sál, rozsvítí se plátno, obestře vás zvuk a atmosféra... A když je to dobrý film, čas by se vám měl zastavit.

Dívám se na herce. Castingy nedělám, že mi tam přehrávají roli. Jsou to spíš osobní hovory, jako personalisti. Co je baví, odkud přišli, co dělají... Během toho zjistíte, jestli na vás fungují nebo nefungují.

Proč se film odehrává v kulisách Českého rozhlasu? Jaké kejkle se dějí na divadle i při filmu? Robert Sedláček točí seriál o smrti a pohřbívání Touha po věčnosti. Jak přijal smrt, v čem ho tohle téma zaujalo? Poslechněte si celý rozhovor.