Děti ruské tundry mění soby za skútry
Zapadlých končin, kam ještě nedorazil průmysl a kde lidé žijí „postaru“, už na světě příliš mnoho nezbývá. K těm, které pod náporem civilizace ještě docela neproměnily svou tvář, patří ruský sever. V odlehlé jamalskoněnecké oblasti se mnozí lidé dodnes živí stejně jako před stovkami let – rybařením a kočováním se sobími stády. I jich však postupně ubývá, a to nejen proto, že musejí čelit drsným podmínkám severské tundry.
Přežili carské Rusko, sovětské doby, prošli chaotickými devadesátými lety. Teď čelí Něnci, původní obyvatelé drsného ruského severu, další výzvě. Pod jejich nohama – a pod kopyty tisícihlavých sobích stád – se ukrývají cenné zásoby zemního plynu. Věčně zamrzlé rozlehlé pláně tundry pomalu ukusují nové a ambiciózní těžební plány.
„Samozřejmě, že to život lidí ovlivňuje, zvlášť pak u tradičních kočovníků. Kvůli těžbě se postavila nová železnice, která odřízla sobí stáda od volného prostoru. Jeho dostatek je přitom pro tradiční způsob života klíčový,“ říká mi v hlavním městě regionu Salechardu, přímo na kótě severního polárního kruhu, Zinajda Randomová.
Zaměstnankyně městského kulturního centra – sama původem z chantského etnika – si posteskne: „Úřady nás před lety přiměly usadit se, ale teď je vůbec nezajímáme. Žili jsme na téhle půdě odjakživa, ale z jejího bohatství dostáváme minimum. Úřady mluví o miliónech vydělaných rublů, ale k lidem se dostane jen zlomek.“
O pár set kilometrů dál na východ, v malé vesničce Charampur přímo uprostřed tundry, si místní lidé příliv peněz pochvalují. Klaudie Ajvasedová, něnecká žena pracující v místním domu kultury, mě vede ke zbrusu novým dřevěným srubům: „Tyhle domy jsou pro kočovníky, kteří tu mohou zůstat, když tudy ženou stáda. Stará obydlí ze 30. let už se rozpadají. Dostali jsme také novou školu pro děti kočujících rodin. Ty tak mohou být blíž rodičům a vídat se s nimi mnohem častěji.“
Za poslední roky sem ropné a plynárenské společnosti nalily tolik peněz jako nikdy dříve, je přesvědčena Klaudie, oblečená od hlavy k patě do sobích kožešin. Už na podzim se tu teploty pohybují kolem nuly, v zimě klesají až k minus padesáti. Jak dodává, Něnci podle jejího názoru mají dnes mnohem víc možností a podpory, aby mohli vést tradiční způsob života.
Ve vytopeném čumu – tedy stanu kočovníků – se od 14letého Petra Pjana a jeho kamarádů dozvídám, že právě po životě v pohybu, po sobích stádech, volném prostoru a svobodě se dětem z místní internátní školy stýská ze všeho nejvíc. I je samotné však, jak přiznávají, baví spíš závody na sněžných skútrech než pro našince poněkud exotické dostihy sobích spřežení. Nad kožešinami rodičů vrtí 15leté dívky s despektem a smíchem hlavou.
Těch, kteří svobodu subarktické přírody nakonec mění za život ve městech a vesnicích, přibývá a vzhledem k drsným podmínkám se jim nikdo nemůže divit. Ani v osídlených místech však severská realita není jednodušší. Práce je málo, peněz také a mnozí se bojí, aby něnecké tradice nakonec nezůstaly jen coby neživý folklor k předvádění těm, které do tundry zavál osud z ruského vnitrozemí.
„Původní něnecká kultura dostala za posledních sto let velmi tvrdé zásahy,“ říká Lenka Kabrhelová v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů. Postoj dnešních Něnců k sovětské minulosti regionu je stále ambivalentí. Něneckého etnika a jeho tradiční kultury se dotkly stalinské perzekuce, sovětská kolektivizace a násilné usidlování tohoto kočovného národa, na druhou stranu v oblasti ve stejné době vzrostla gramotnost a lidé se naučili žít městským stylem života. Co přináší život v subarktické ruské tundře jejím obyvatelům dnes, se dozvíte při poslechu záznamu rozhovoru.
