Zdravotní sestra Šárka: Člověk neví, kdy to skončí, jak dlouho to takto půjde

Den první…

„Dnes je 30.3. a už jsme ve fázi sociální izolace buhvíjak dlouho. Děti nechodí do školy ani školky, takže dneska, i když nejsem v práci, tak jsem multifunkční – učitelka, kuchařka, někdo, kdo tu uklízí, kdo se rozčiluje, že tu je nepořádek.“

Šárka má dvě děti, jedno je na prvním stupni základní školy, druhé chodí do školky. Kvůli službám v práci se s manželem u dětí střídají a nečerpají ošetřovné. Šárka dělá sestřičku v nemocnici. Pracuje na oddělení břišní chirurgie, kde leží lidé třeba po operaci slepého střeva nebo i po rakovině. Během směny se stará asi o 10 pacientů

„Na práci mám nejvíc ráda, že jsem dobrý člověk, ale nemyslím to tak, že jsem šikovná a něco jsem udělala dobře. Myslím dobrá ve smyslu hodná, ochotná, obětavá a ti lidi to ocení. To se vám stonásobně vrátí.“

Máme tendence hledat dobro a zlo. Hrdiny a padouchy. Dělat z kohokoli hrdinu je nebezpečné. Od hrdinů máme nerealistické očekávání.
sestřička Šárka

Zdravotní sestra říká, že teď lidé chodí méně s banalitami a že se odsouvají operace, u kterých to jde. Na odděleních se zpřísnila hygienická opatření:

„Jsme asi míň kontaktní než normálně, víc dbáme na všechny hygienické pokyny. Spotřebovávám hektolitry dezinfekce, mám řádně nasazenou ústenku. Samozřejmě, že se o mě bojí moje rodina, já to chápu. Ten strach je přirozený. Vy do toho rizika jdete a  doufáte, že se vám nic nestane. A když stane, tak je to to riziko, se kterým jste počítali, když jste do toho šli. Naše profese je těžká, ale krásná.“

Čtěte také

Nejlepší je odevzdat svou mysl bohu a říci si, že věci jsou, jak mají být, radí psychiatr Honzák

Šárka také mluví o tom, jak teď někteří lidé označují lidi ve zdravotnictví nálepkou „hrdinové“. Sama to tak nevidí: „Nechci tak být vnímaná. Máme tendence hledat dobro a zlo. Hrdiny a padouchy. Dělat z kohokoli hrdinu je nebezpečné. Od hrdinů máme nerealistické očekávání. Problém je ten, když ten hrdina udělá chybu – to je pak najednou padouch.“

Den druhý…

„Venku překvapivě padá sníh, je tam docela chladno. Dnes nejsem v práci, jdu tam zítra a pozítří a už se hrozně těším. Zároveň mám trošku výčitky, protože já mám práci a vím, že je tu spousta lidí, kteří o tu práci přišli. Doufám, že tuhle situaci jako společnost dokážeme vyřešit a vzájemně si pomoct.“

Den třetí…

„Je 1. 4. a já jsem se před chviličkou vrátila z práce, do které jsem se hrozně těšila. Ale nikdo nám neřekl, že to bude tak bolet. Vyfasovali jsme respirátory, které jsou na první pohled šité horkou jehlou. Nás hrozně bolí nos a lícní kosti. Teď vidím tu rýhu a je to, jak když tam mám modřinu. Hrozně to bolí. Bolí mě i hlava. Dnes jsem šla po chodbě a kolegyně byla opřená hlavou o zeď a říkala, že už nemůže, že v tom celý den nevydrží. Tak to byl můj dnešní den, teď si jdu zaledovat nos a lícní kosti a asi trochu i pobrečet.“

Šárka ještě pochválila pacienty, kteří jsou podle ní skvělí. Další den ji čeká v nemocnici dvanácti hodinová služba.

Den čtvrtý…

„Dnes je 2. 4. a já jsem přežila směnu v práci a můžu říct, že ve srovnání s tím, jak mi bylo včera, to bylo snesitelné.“

Zdravotní sestru sice dál řeže a pálí od respirátoru obličej, maska se ale dala podlepit speciální páskou tak, že dál funguje a zároveň tlačí míň.

Čtěte také

Když budeme nosit roušky a chovat se rozumně, tak dopadneme dobře, míní imunoložka Říhová

„Rozhodně nejsem jediná, pro koho je v těchto podmínkách daleko náročnější pracovat. Nepříjemné je, že člověk neví, kdy to skončí, jak dlouho to takto půjde. Je mi líto každého života, který skončil, a doufám, že když už nic, tak o ty lidi bylo pečováno tak, že v posledních chvílích netrpěli.“

Šárka děkuje všem, kteří nosí roušky a starají se o své zdraví. Děkuje i za dárky, které k nim do nemocnice putují. „Chci poděkovat vám, kteří nám teď vozíte kávy a občerstvení a kteří nám držíte pěsti a palce, abychom to v těch nemocnicích zvládli. Je pro nás příjemné vědět, že je naše profese vidět. Všem nám přeju, abychom to zvládli. Myslím na vás, držte se, a jak teď říkají všichni – nebojte, to dáme!“