Demilitarizovaná zóna jako kuriózní atrakce. Jižní Korea vychází vstříc zájmu turistů

Průvodkyně Gina ukazuje na modrou čáru, která protíná silnici. Právě jsme vjeli do demilitarizované zóny. Náš autobus před několika kilometry prohledali vojáci a všem zkontrolovali pasy. Do zóny můžou jen neozbrojené stráže a turisté, kterých je podle Giny nespočet.

V letních měsících do takzvané DMZ zajede i přes milion lidí. Na ty kromě blízkosti tajemné Severní Koreje čekají i atrakce – kulisy pro focení, suvenýry, a dokonce i lunapark.|foto: Václav Jabůrek,Český rozhlas

V letních měsících do takzvané DMZ zajede i přes milion lidí. Na ty kromě blízkosti tajemné Severní Koreje čekají i atrakce – kulisy pro focení, suvenýry, a dokonce i lunapark. Ten je ale v době mé návštěvy zavřený.

Exkurze do tunelu

„Jezdí sem lidi z Evropy, Spojených států, prostě odevšad. A samozřejmě taky Korejci, ti si většinou kupují prohlídkové jízdy autobusem,“ doplňuje Gina a z jejího povídání má člověk pocit, že je spíš na výletě po národním parku než u hranic v podstatě dodnes válčících zemí. To připomene teprve propagandistické video, které nám průvodci pouští.

Přes most v Dandongu jezdí vlaky z Číny do KLDR skoro prázdné. Dříve byly rejdištěm pašeráků

• Upravit
• Smazat

Jediným místem, kudy může člověk ještě legálně vjet po zemi do Severní Koreje, je čínské pohraniční město Dandong v Mandžusku. Proudí odtud prý až osmdesát procent všeho zboží, které se dostane ať už legálně, nebo nelegálně, na severokorejský trh.

Pak míříme ke vstupu do jednoho ze čtyř tunelů. Tajné chodby postavila armáda KLDR a na Jih přes ně pašovala záškodníky. „Tenhle v pořadí třetí tunel objevili v roce 1978 díky tipu od jednoho uprchlíka. Nevěděli jsme, kudy přesně vede, a tak jsme do země provedli více než stovku vrtů. A jeden z nich prošel přímo skrz tunel,“ vypráví Gina.

Pak dostáváme helmy a důležité upozornění: Do tunelu nesmíme brát nic, ani mikrofon. Dole je to přitom úplně stejné jako jinde v podzemí – tma, vlhko a stísněnost.

Pohled za ostnatý drát

Přesně opačné vjemy mám na další zastávce na prosluněném kopci. Gina nás vede k dalekohledům, které jsou předem nasměrované. Podle průvodkyně v nich uvidíme polní cestu, na které stojí dvojice severokorejských stráží. Snažím se, co můžu, ale nic kromě rozmazané běloby nevidím.

Ti, kterým se ze Severní Koreje podařilo uprchnout, mají většinou za hranicemi stále svoje rodiny a příbuzné. O jejich osudu nevědí většinou vůbec nic.|foto: Václav Jabůrek,Český rozhlas

Na spatření jiného člověka ze Severní Koreje ale dalekohled nepotřebuji. Představí se pod pseudonymem Lu Na. Je jí asi čtyřicet a na sobě má černé sako. V Severní Koreji prý nosila skoro celý život vojenskou uniformu, dokud v roce 2013 neutekla. Teď pracuje jako průvodkyně.

Severní Korea vstoupí do roku 107. Letopočet začíná od narození vůdce Kim Ir-sena

• Upravit
• Smazat

Do seznamu severokorejských bizarností, který zahrnuje například dělení obyvatel na jedenapadesát kategorií podle věrnosti režimu či soupis osmadvaceti typů povolených účesů, z nichž Severokorejci smí vybírat, lze zahrnout i tak obyčejnou věc, jako je kalendář. Tomu pro nadcházející rok vévodí nevídané ozdravné hodinky.

Ptám se, jestli nemá strach o příbuzné, kteří v zemi zůstali. Odpovídá s klidem: „Zařídila jsem to tak, aby úřady věřily, že jsem po smrti. Navíc jsem si změnila jméno. Většina severokorejských rodin zná někoho, kdo utekl. Nemůžou přece potrestat všechny.“

Nadpozemský diktátor

Lu Na ví, že se na Sever vrátit nemůže. Na tamní režim ale vzpomíná i v dobrém, třeba na vládu Kim Ir-Sena: „Po jeho smrti jsme všichni upřímně plakali. Považovali jsme ho za někoho nadpozemského. Když zemřel, pomysleli jsme si: Teď se celé nebe sesypalo.“

Přitom právě Kim Ir-Sen zahájil válku, která poloostrov definitivně rozdělila. A demilitarizované pásmo je i přes svoji oblíbenost u turistů připomínkou, že konflikt i přes dlouholeté příměří dál pokračuje.