Za humny je nepřítel – Severní Korea
Jihokorejský Jonpchjong se v uplynulých týdnech stal jedním z nejznámějších ostrovů na světě. Nikoli ovšem díky proslulým krabům, kteří se v jeho okolí loví. V listopadu loňského roku ho bombardovaly komunistické jednotky režimu Kim Čong-ila. Většina z 1800 obyvatel ostrova byla následně evakuována a dosud se jich vrátilo jen tři sta.
Už jen pár kroků a vcházím do betonového bunkru. Otevírám kovové dveře a přede mnou se objevuje prostor o rozměrech zhruba dvacet na šest metrů. Na podlaze jsou rozložené plastové podlážky, v rohu nádoba na pitnou vodu, nechybí světlo.
„Krytů je tu hodně a do každého se vejde až 50 lidí. Některé jsou mezi domy, jiné v okolních svazích. Své vlastní mají i školy,“ ukazuje mi 51letý Pak Sung-i podzemní bunkr nacházející se právě v areálu místní základní školy. Samotná budova nyní zeje prázdnotou, všechny děti totiž s rodiči odjely na pevninu do bezpečí. Doslova mrtvo je i v městečku Jonpchjong-ri.
„Tady stál úplně nový dům, severokorejské granáty ho však zcela zničily. Nezbylo z něj prakticky nic. Naštěstí se v době útoku uvnitř nikdo nenacházel, přesto při bombardování na ostrově zahynuli čtyři lidé – dva vojáci a dva civilisté,“ popisuje Pak Sung-i dílo zkázy. Okolo jsou stále rozházené zbytky jízdních kol, kamen, nádobí i rybářských potřeb. Plastová okna připomíná jen pár seškvařených kousků. Zápach spáleniště je ještě dnes cítit.
Procházíme úzkými uličkami mezi přízemními domky, většinou opuštěnými. Jen nevyzvednuté dopisy ve schránkách ukazují, že se život na Jonpchjongu zcela nezastavil. „Byl jsem v nemocnici, teď jdu domů a už tady chci zůstat. Nemám strach, že by se něco podobného stalo znovu. I když pravdou je, že Severokorejci na nás takto zaútočili vůbec poprvé,“ svěřuje se 72letý Pak Jon-son, jeden z asi 300 obyvatel, kteří se na ostrov zatím vrátili.
Loučíme se a míříme k hlavní silnici oddělující městečko od moře. V patách nám je několik psů, jejich majitelé je totiž při evakuaci nemohli vzít s sebou. Vůbec neštěkají, evidentně touží po pohlazení a samozřejmě i po něčem k snědku. K mrtvým rybám ležícím ve výkladech zavřených prodejen se nedostanou.
Nad hlavami nám mezitím přelétává vrtulník, nepřítel se totiž nachází pouhých 12 kilometrů odsud a vojáci jsou proto všudypřítomní. Nejvíce bunkrů však mají na druhé straně ostrova, odkud je Severní Korea vidět pouhým okem.
Nasedáme do džípu a vyrážíme do kopců prošpikovaných tajnými chodbami a úkryty. Po pár minutách máme Jonpchjong pod sebou jako na dlani. Napravo stejnojmenná vesnice se dvěma kostely i buddhistickým chrámem, na druhé straně příkré útesy s nádhernými plážemi. A o pár kilometrů dál vzdušnou čarou lze spatřit i obří propagandistická hesla, kterými režim Kim Čong-ila hlásá do světa svou pravdu.
Na chvíli se zastavujeme u dětského hřiště – pod jehličnany se nachází pár prolézaček a houpaček a hned vedle nich bojový tank nebo helikoptéra. Taková je zkrátka realita života na sporné námořní hranici mezi Severní a Jižní Koreou, kterou navíc Pchjongjang neuznává. Pokračujeme dál.
Míjíme několik pozorovatelen a stanovišť s vojenskou technikou, mezi stromy občas vykoukne hlaveň děla. Ostrov je malý – má jen nějakých 7 kilometrů čtverečních – a tak naše okružní jízda brzy končí. Pomalu se také stmívá a můj průvodce mne zve na večeři. Na pánvi se smaží vepřové maso, v kotli se zase vaří chobotnice a ryby.
U stolu panuje příjemná atmosféra a jedna z přítomných, paní Im Kjong-hi, začíná zpívat. Jako bychom se ani nenacházeli na nejpřísněji střežené hranici na světě. Místní na to ovšem nezapomínají a jsou připraveni okamžitě vyběhnout ven a schovat se v nejbližším krytu. U památníku hrdinům padlým v korejské válce pak přibudou čtyři nové hroby.
Na ostrov Jonpchjong není těžké se dostat, ale musíte se připravit na studené a drsné počasí, upozorňuje autor reportáže Robert Mikoláš v telefonickém rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů. Jak se žije Jihokorejcům s nepřítelem v zádech a zda se chtějí evakuovaní obyvatelé ostrova vůbec vrátit do svých domovů, se dozvíte při poslechu záznamu rozhovoru.
