Co jsou to nápěvky a jak souvisejí s Leošem Janáčkem?

Leoš Janáček je vedle Antonína Dvořáka dalším naším hudebním skladatelem známým po celém světě. Je po něm dokonce pojmenován jeden kráter na planetě Merkur.

Narodil se na Moravě a už od dětství byl ovlivněn moravskými lidovými písničkami. Spoustu z nich později posbíral, upravil a zaznamenal do not spolu s klavírním doprovodem. Díky tomu si je dodnes můžeme zpívat.

Napsal devět oper – např. Příhody lišky Bystroušky nebo Výlety pana Broučka, ve světě se hodně hraje např. Káťa Kabanová nebo Věc Makropulos.

Ale zpátky k nápěvkům. Leoš Janáček si všímal, jak lidé mluví a že mluva svou melodií mnohdy připomíná hudbu. Jiné tóny se ozývají, když je člověk veselý, jiné, když je smutný nebo rozčilený. Jinak zní otázka a jinak třeba rozkaz.

Dokonce dokázal pochopit, o čem je řeč, když si povídal s cizincem. Říkal: „Já hned věděl, co je v něm. Já věděl, jak se cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když tak ten člověk se mnou mluvil, já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče.“

Leoš Janáček si také do not zapisoval rozhovory lidí, které zaslechl, třeba hádky nebo jen štěbetání sousedek. Dokázal si pak všechno zpětně vybavit. A tohle vnímání mluveného slova se potom projevilo v jeho hudbě.

Byl prvním skladatelem, který začal ve svých operách využívat při zpívaných rozhovorech melodii přirozené řeči, její nápěv. A proto se takovému zápisu a používání mluvy říká nápěvky.

A vy si to teď pěkně zapište za uši.