Bushův odkaz
Suverénně nejsledovanější událostí tohoto týdne se staly prezidentské volby ve Spojených státech. Vítězství Baracka Obamy, kandidáta černé pleti, znamená podle většiny komentátorů velký mezník v dějinách Ameriky. Občas zaznívá dokonce poněkud předimenzované slovo "revoluce". Faktem je, že politika Washingtonu se v mnohém změní. Dnešní Výzvy přítomnosti připravil Daniel Raus na dané téma. Jejich ústřední postavou ale nebude nastupující, ale odcházející prezident George Bush - a otázka, jaké bude jeho místo v dějinách.
Černý saxofonista sedí na tržišti ve Washingtonu a je zcela zabrán do své hry. Futrál u jeho nohou plní dolarové bankovky od lidí, procházejících kolem. On tomu ale nevěnuje pozornost, neboť je ponořen do jakési hudební meditace. Jak změní volby roku 2008 jeho život? Co budou znamenat pro životní pocit Američanů? A jak se jejich výsledek projeví někde na vzdálených kontinentech? Vyhrál je Barack Obama, který se stane historicky prvním černým prezidentem v Bílém domě. Asi by bylo předčasné dávat zaručené odpovědi ve věci jeho budoucích úspěchů či chyb. Převratný výsledek těchto voleb je ale určitě důvodem k zamyšlení a k malému pohledu zpět - do nedávné minulosti - a vlastně tak trochu i do současnosti. Nakolik se může změnit nálada a rozpoložení obyvatel Spojených států? A jaký bude odkaz současného prezidenta George Bushe?
Sebevědomí obyvatel Spojených států není v posledních letech zrovna vysoko. Podepsala se na tom válka v Iráku, vleklý boj proti terorismu a v posledním období i finanční krize. Ekonomika hrála nakonec ve volbách klíčovou roli, ale byla spíš poslední kapkou, která vše dokonala. Nízký dolar vyjadřuje symbolicky už dlouho pokleslou atmosféru - několikrát lámal rekordy v propadu vůči jiným měnám. Když jsem byl nedávno před Bílým domem, kde se stále za něco nebo proti něčemu demonstruje, našel jsem tam například improvizovaný stan, ve kterém se od roku 1981 střídají originální chlapíci, protestující proti nukleárnímu věku. Zaujalo mě ale něco jiného. Opodál vyjadřoval svoje názory neméně originální pár oblečený do americké vlajky. Muž hrál nostalgicky na kytaru a u nohou měl nápis "Jsem hrdý na to, že jsem Američan". Jeho postoj se jevil málem jako provokace.
Zjistit, co se stalo s tradičním americkým sebevědomím, není úplně jednoduché. Atmosféra ale připomíná začátek 80. let, než se stal prezidentem Ronald Reagan. Americe se tehdy moc nedařilo, ale s jeho příchodem jako by nastalo pověstné mávnutí kouzelného proutku. Vnitřní pocit Američanů se otočil o 180 stupňů. O dvacet let později nastoupil George Bush mladší -opět do poměrně složité doby. Skvělé časy po pádu komunismu vystřídalo 11. září 2001 a boj proti teroristům, hlásícím se k radikálnímu islámu. Skončila éra bezstarostnosti a začala doba obav, neboť sebevražedný terorista se dostane prakticky všude. I nejmocnější stát světa má problém ho zastavit. Zjevila se nová ideologie, kterou je třeba porazit. A prvořadým terčem jsou opět Spojené státy.
George Bush přitom nastupoval i jako člověk víry. Volby vyhrál díky početným evangelikálům a netajil se snahou přenést duchovní principy do svých politických rozhodnutí. On sám je metodista, ale dokázal oslovit například i velkou část katolíků. Jak to tedy bylo (a je) s osobní vírou a politikou během jeho dvou volebních období? A proč jeho popularita zaznamenala nejdřív obrovský vzestup a ke konci přímo drtivý pád? Odpovědi budeme hledat v následujících minutách.
David Aikman je známý britský novinář, který žije ve Spojených státech. Dlouhá léta pracoval pro časopis Time jako dopisovatel z Blízkého východu, z Číny nebo z Moskvy (mimochodem, během sametové revoluce byl v Praze). O prezidentu Bushovi napsal knihu s názvem "Muž víry - duchovní cesta George Bushe". A nyní říká, že obraz prezidenta v médiích je docela jiný, než jeho pověst mezi příslušníky specifické (ale důležité) skupiny evangelikálních křesťanů.
"Jedna věc, která se dá pozorovat, je to, že Bush si ve Spojených státech zachoval vysokou popularitu mezi evangelikálními křesťany, kteří většinou podporují republikány. Důvodem úcty vůči němu není to, že by oceňovali jeho politiku v Iráku nebo že by obdivovali jeho postup ve válce proti terorismu nebo v jiných oblastech, podle kterých se obyčejně prezident hodnotí. Důvodem je to, že jsou přesvědčeni o upřímnosti jeho víry v tom, jak si počíná v Bílém domě".
David Aikman tvrdí, že pro Bushe nebylo nikdy jeho náboženství politickou kartou. V podstatě i jeho oponenti a nejtvrdší kritici z levé části politického spektra uznávají, že se nevydával za evangelikála kvůli hlasům voličů. Je to křesťan, který se více nebo méně úspěšně snažil aplikovat víru v politice. Jeho pozitivní kroky se ale většinou nedostaly do médií. Ta se věnovala spíš jeho osudnému váhání po hurikánu Katrina, nikoliv jeho vztahu k obyčejným - a hlavně postiženým - lidem nebo jeho setkáním se zraněnými vojáky či pozůstalými po obětech. Jak se na něj bude ale dívat historie?
"Z krátkodobého pohledu si nemyslím, že Bushův odkaz se bude chápat jako dobrý. Ale z dlouhodobého hlediska se podle mě bude zlepšovat".
Dokonce i Bushova politika v Iráku se bude, podle Davida Aikmana, chápat jednou jako úspěch. Pokud se totiž z Iráku stane relativně stabilní země, jež bude na Blízkém přispívat k míru, pak bude Bush chápán jako člověk, který stál u základní změny v celé oblasti. Historie tedy může být k Bushovi milosrdná, jen to bude chvíli trvat.
Podobný názor zastává Michael Gerson, který v prvním Bushově období psal jeho projevy, a potom začal působit v organizaci Counsil on Foreign Relations. Je jedním z lidí, kteří se pohybovali v bezprostřední blízkosti prezidenta a viděli jeho způsob rozhodování. Podle něj se bude historické místo George Bushe utvářet podobně, jako tomu bylo v případě jednoho z jeho předchůdců.
"Myslím, že pohled na něj bude podobný hodnocení Harryho Trumana. Ten měl velice nepříjemnou úlohu na počátku studené války. Musel začít s budováním struktur a institucí, s Marshallovým plánem, dělat těžká rozhodnutí, jako byla korejská válka. Bylo to nejisté období na počátku studené války, období Trumanovy doktríny zadržování komunismu. Díky tomu byla jeho popularita nízká, vedl prostě Američany za těžkých okolností. Daleko od břehů Ameriky jsme bojovali v krvavé válce a lidé se ptali, zda je to skutečně v jejich zájmu. Ale Trumanův postoj byl po čase rehabilitován. V mnoha směrech došlo k přehodnocení jeho odkazu. Takže uvidíme, jak to bude s válkou proti terorismu a s ideologickým konfliktem vůči radikálnímu islámu. Bude-li tento boj úspěšný, pak bude prezident Bush vnímán jako člověk, který stál u počátku nového a velmi důležitého důrazu americké zahraniční politiky".
Faktem je, že dobová popularita politických vůdců může být zcela jiná, než jejich pozdější místo v dějinách. Rozhodují o tom paradoxně - kromě jiného - úspěchy nebo neúspěchy jejich nástupců, a také trendy, jež teprve nastanou. Faktem je i to, že po teroristických útocích na New York a Washington se George Bush těšil obrovské popularitě. Příčiny pozdějšího poklesu byly různé - nejčastěji se uvádí potíže v Iráku a v domácí ekonomice. Mohlo se něčím podepsat i zmíněné náboženské přesvědčení George Bushe? Na to jsem se zeptal Marka O´Keefa z organizace Pew Forum, jež se věnuje průzkumům veřejného mínění.
"Naše průzkumy ukázaly, že jeho popularita šla dolů. Zdá se, že to má celou řadu příčin a já nevím o žádné, jež by měla něco společného s náboženstvím. Evangelikální křesťané patřili mezi důležité Bushovy příznivce, ale jeho popularita klesala u všech skupin, včetně evangelikálních křesťanů. Musíme si ale uvědomit, že každý náš prezident byl vždycky křesťan, a tak je to pořád. Nežádá to ústava a jednou se to možná změní, ale v tuto chvíli je to fakt. Přesto, že George Bush je kritizován jedněmi a chválen jinými za způsob, jakým integruje svoji víru do politiky, nezdá se, že by náboženská řeč zmizela z veřejné debaty."
Dokladem toho, co říká Mark O´Keefe je skutečnost, že náboženství sehrálo i v těchto volbách důležitou roli. Nakonec převládla sice ekonomika a mezinárodní postavení Ameriky, v jednom období předvolební kampaně hrálo ale náboženství prim. Ukázalo se, že Barack Obama mluví zcela svobodně a autenticky o své víře, zatímco republikánský protikandidát John McCain se v těchto otázkách zjevně cítil jako ryba na suchu. Vše se změnilo, když si zvolil jako kandidátku na viceprezidentku Sarah Palinovou, typickou evangelikální křesťanku a guvernérku z Aljašky. Bylo to v době, kdy se všude v Americe hrála písnička skupiny Coldplay "Viva La Vida". Tahle skupina je tam neuvěřitelně populární - a zmíněná píseň obsahuje duchovní obrazy, viděné ryze postmoderníma očima.
Jednou z věcí, jež se nepochybně podepsaly na výrazném poklesu jeho popularity, byla (a je) nepřízeň médií. Bush je v nich zpravidla vykreslován jako člověk ne příliš kulturní s mizerným vzděláním. Má přitom diplom z Harwardu, takže až tak špatné to s ním zase být nemůže. Jak se na to dívá novinář David Aikman? Ve následující odpovědi porovnává současného prezidenta s Ronaldem Reaganem.
"Reagan byl neuvěřitelně úspěšný, co se týče médií. Říkalo se mu "velký komunikátor" nebo "teflonový prezident" - mohli jste na něj házet bláto, ale nikdy na něm nezůstalo. Reagan byl neobyčejně příjemný jako člověk. Měl v sobě něco vřelého. Je známé, že někdy na zasedáních kabinetu nebo s politickými spojenci dostával reference o různých lidech, kteří se o něm nekorektně vyjadřovali nebo ho zradili, když potřeboval jejich pomoc. Reagan na to reagoval tím, že je bránil, poznamenal něco tak, že se osten otupil a byl velmi velkorysý vůči politickým oponentům. Američané na to potom reagovali tak, že jeho popularita, když zemřel, byla šokující. Po celé zemi zavládl názor, že to možná nebyl velký prezident, ale určitě to byl dobrý prezident a nepochybně dobrý člověk. Mnozí lidé, a já se mezi ně počítám, ho ovšem považují i za velkého prezidenta. Bushovi ale od počátku chyběla tahle schopnost vystupovat velkoryse vůči protivníkům a oponentům."
Z prvních dojmů se zdá, že zmíněná vlastnost nechybí vítězi nynějších voleb Baracku Obamovi. Ten totiž ve svém povolebním projevu nejenom poděkoval, ale vysoce ocenil protikandidáta Johna McCaina. Zmínil ho dokonce jako prvního, ještě předtím, než poděkoval svému vlastnímu viceprezidentovi, voličům či komukoliv z volebního týmu demokratů. Nedostatek velkorysosti může být tedy jednou z příčin konfliktu mezi Bushem a novináři. Dejme ještě jednou slovo Michaelu Gersonovi, který se dívá na věci z druhé strany barikády:
"Upřímně řečeno, myslím si, že je to kvůli válce v Iráku. Když jsem byl v Bílém domě, přicházel jsem do styku s mnoha novináři a skutečně dobrá atmosféra panovala až do začátku iráckého konfliktu. Války ale lidi rozdělují. Všechno se ještě zhoršilo, když nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení a hlavně ve chvíli, kdy vypuklo v Iráku sektářské násilí a počet amerických obětí se začal zvyšovat. Já jsem to sledoval z pohledu Bílého domu a tohle byl rozhodující moment. George Bush nebyl zvolen jako postava, jež rozděluje, byl ve skutečnosti velmi umírněným guvernérem Texasu, dokázal spolupracovat s demokratickou opozicí, vyhrál jako představitel soucitného konzervativismu, snažil se zvýšit pomoc chudým, vylepšit zdravotnický systém tak, aby měli všichni lidé přístup k lékům a podporoval přistěhovalectví. V domácí politice nikdy nebyl chápán jako ten, kdo rozděluje. Tak lidé vnímali například Ronalda Reagana. Ale myslím, že to byla válka, která v mnoha ohledech změnila tón zpravodajství v Americe a také ve světě."
... říká Michael Gerson. Dodám k tomu ještě jednu zajímavost. Lidé v Bílém domě, kteří mají na starosti prezidentovu mediální politiku, mi řekli, že v Bushově administrativě prakticky neexistují úniky informací. Považují to skoro za zázrak a dobrou věc, neboť hrozí nebezpečí teroristických útoků a úniky informací mohou představovat ohrožení. Je to prý úplně jiné, než například v časech Clintonovy administrativy. Když jsem se potom zeptal na vztah prezidenta a médií novináře Marka Silvy, který doprovází Bushe na všech cestách, řekl mi to samé, ale z druhé strany. Novináři nemají rádi George Bushe právě kvůli nulovým únikům informací. Není totiž nic, co by měli novináři měli radši, než úniky informací.
Ať už je to jakkoliv, jisté je, že v Americe potřebuje mít prezident na své straně média. To konstatuje i David Aikman.
"Schopnost získat si oblibu je důležitou vlastností amerických představitelů. Během studené války se říkávalo, že rozdíl mezi Američany a Rusy je v tom, že Američan chce, aby ho měli všichni rádi, zatímco Rus chce, aby ho všichni respektovali, nebo aby se ho dokonce báli".
Vítězstvím Baracka Obamy ve Spojených státech končí jedna éra a začíná jiná. Jaká bude, to se těžko předpovídá. Faktem je, že za Bushovy vlády nedošlo od 11. září 2001 k žádnému teroristickému útoku islámských radikálů na americkém území. Je otázka, zda jeho nástupce bude mít stejnou bilanci. Administrativa tvrdí, že dosáhnout něco takového není jednoduché, a teprve až se útoky objeví, zjistí možná Američané, že George Bush se choval správně. Na druhou stranu se za něj sice podařilo svrhnout a chytit diktátora Saddáma Husajna, ale arciterorista Usáma bin Ládin vesele běhá po svobodě. A potom je zde ekonomika, za kterou může prezident skutečně jenom okrajově. V tomhle případě se dá konstatovat, že 43. americký prezident měl prostě smůlu.
Pro černého saxofonistu nedaleko Capitolu to ale možná nemá zásadní význam. Jeho zemi povede od 20. ledna muž stejné pleti. Jinak se jeho život možná zase až tak moc nezmění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
