Berlínské kino Babylon je ideální místo pro výlet časem. Každý rok přenese diváky o sto let nazpátek
V Berlíně najdete stovky různých kin, ale jedno se v mnoha ohledech vymyká. Kino Babylon vzniklo ve 20. letech 20. století a na svoje kořeny nezapomnělo. Zakládá si totiž na promítání němých filmů a na konci každého léta pořádá festival, ve kterém se diváci vrací ke sto let starým snímkům.
Při promítání němého filmu nejde jen o černobílé obrázky na plátně, které čas od času přeruší titulky. Divácký zážitek stojí a padá s hudbou.
„Němý film není snímek bez zvuku. Je to samostatná umělecká forma, protože promítání doprovází hudebníci. Díky tomu je to mnohem živější než nazvučené filmy,“ říká ředitel kina Timothy Grossman.
„Podívejte se na Modrého anděla s Marlene Dietrichovou. To je jeden z prvních zvukových snímků a zpětně už moc zajímavý není. Zato starší němé snímky mají hodnotu dodnes, protože jde o úplně jiný typ vystoupení – o který se mimochodem opírá pražská Laterna magika. Je to spojení živé hudby a promítání, něco jako opera a kino v jednom. Dřív se tomu říkalo filmové divadlo.“
Jediné svého druhu
Kino Babylon je podle svého ředitele předurčené k tomu, aby o tuhle tradici pečovalo. Historickému žánru je totiž podřízená celá budova. „Babylon se otevřel v roce 1929 a je to typické kino z 20. let,“ popisuje Timothy Grossman.
„Má zlatě orámovanou promítací plochu s dobovým rozlišením 4:3, pod ní je místo pro orchestr. A pořád máme původní kino-varhany, jediný zachovalý originál v Německu,“ dodává hrdě.
Nástroj s možná až stovkami různých kláves a klapek je jedním z mála na světe. V Berlíně na něj už léta hraje varhanistka Anna Vavilkina.
Kouzelné varhany
„Obecně improvizuju. Někdy samozřejmě využiju nějaký základní motiv, ale to není moc často. Hraju bez partitury, nemám ani žádnou předem nacvičenou věc, ke které bych se vracela. Na každém představení tak pokaždé zazní něco jiného,“ přibližuje svůj hudební vklad.
Při promítání filmu Stín od Arthura Robinsona tak například zazní i melodie inspirované Japonskem. Ale varhany toho dokážou mnohem víc.
Čtěte také
„Umí i různé efekty – klakson auta, syčení vlaku, déšť… Pak to má samozřejmě sestavu zvonků, které dokážou napodobit i kostelní věže. A všechno je to na mechanické bázi. Ne jako dneska, kdy zmáčknete knoflík na syntetizátoru. Tady všechno zastanou varhany,“ doplňuje šéf biografu.
Jako před sto lety
Berlínský Babylon hraje němé filmy v podstatě každý víkend. Pravidelně ale pořádá i festival o tom, co se hrálo přesně před stoletím.
„Letos pouštíme to nejlepší z roku 1923. Pravda, tímhle klíčem se nemůžeme řídit donekonečna – za deset let by nebylo co hrát. Ale takhle vám stačí pár dní – až na vystoupení s velkým orchestrem jsou všechna promítání zdarma – a naplno pochopíte, jaké to bylo před sto lety chodit do kina,“ uzavírá Timothy Grossmann.
Související
-
Ředitel filmového archivu: Nejenom Forman a Chytilová. Zrcadlem společnosti jsou i amatérská videa
Národní filmový archiv oslavil osmdesát let své existence. Kolik filmů a předmětů má ve svých sbírkách? Jaký je zájem o starší české filmy? A jak pokračuje digitalizace?
-
Za normalizace skončil v trezoru, teď se Žert dočkal digitalizace. Jak se restaurují filmy v Česku?
V sobotu má na karlovarském filmovém festivalu premiéru digitálně restaurovaný film Žert. Snímek na motivy románu Milana Kundery natočil v roce 1968 režisér Jaromil Jireš.
-
Dva symfonické orchestry nebo divadelní komandy. Jak se čeští legionáři bavili během války v Rusku?
Málokterá armáda před sto lety tak dbala na rozptýlení mužstva. Legionářské divadelní komandy plnily stejné úkoly jako o mnoho let později třeba zpěvačka Marlen Dietrich.
