Běhat se dá i v padesáti stupních. Obyvatelé Kataru v létě nemají příliš na vybranou
Katar je už víc než měsíc pod blokádou svých arabských sousedů. Uzavřením hranic udělala Saúdská Arábie z katarského poloostrova pravý ostrov. Sankce pociťují také hoteliéři. Zatímco dříve v tuto dobu přijížděli turisté z jiných zemí Zálivu, letos na ně hotely čekaly marně. Arabští návštěvníci letní Katar milují. Evropský turista by se ale měl připravit na velmi specifické zálivové podnebí.
Rád chodím po městech pěšky. Člověk toho víc vidí a může si všechno v klidu prohlédnout. A tak se také vydávám na pěší prohlídku hlavního katarského města Dóha.
Východ ze dveří klimatizovaného hotelu je facka jako hrom. Najednou jsem se ocitl ne v sauně, ale spíš bych to přirovnal k páře.
Skleněné peklo
Už po zhruba dvou stech metrech mi začíná být jasné, že ne úplně každé město je vhodné k pěšímu poznávání. Na ulici mezi skleněnými mrakodrapy jsem ostatně úplně sám, poněkud těžce se mi dýchá a košili mám totálně durch. Nezbývá mi, než se přizpůsobit místním zvykům a mávnout na taxíka.
„Dneska je docela pěkně, ne?“ zahajuje bezelstně konverzaci indický taxikář, a tak se ptám, jaká teplota je podle něj „pěkně“. „Čtyřicet šest mi to ukazuje, to je příjemné. Včera bylo jednapadesát,“ odpovídá lakonicky s tím, že je mu je to vlastně jedno, protože sedí celý den v klimatizovaném autě. Asi jako všichni v Dóha touhle dobou.
K druhému pokusu o procházku městem se odhodlávám v podvečer v naději, že teploty trošku opadnou. Ale po nějakých dvou stech metrech chůze je mi opět jasné, že naděje to byly plané. Už jsem zase úplně vykoupaný ve vlastním potu.
Jogging po katarsku
Přesto se vydávám na nábřeží. Podél moře tady vede několikakilometrový pás krásně upraveného širokého nábřeží. Tady už po setmění potkávám docela dost lidí. Trošku mě těší, že jsou tu na tom všichni podobně jako já – trička mají úplně mokrá.
Co ovšem vůbec nechápu je, že si sem lidé chodí v těch více než 40stupňových vedrech také zaběhat. Také rád běhám, běhání je podle mne dobré. Ovšem ne v červencovém Dóha. Jeden běžec sedí úplně splavený na trávě.
„Trošku jsem si zaběhal, teď tady oddechuju a liju do sebe vodu,“ říká mi John, který je z Kanady, tedy zahraniční pracovník, stejně jako 85 procent lidí, kteří v Kataru žijí. „S počasím nic nenadělám. Snažím se vypadnout ven vždycky po práci. Po celém dni prosezeném v klimatizované kanceláři to potřebuju,“ vysvětluje.
Peníze nejsou všechnno
Zpátky na hotel mě veze taxikář z Etiopie. Stejně jako Kanaďan John tráví v Dóha svá drahocenná léta pro výdělek. Na rozdíl od Kanaďana Johna ale dostane v přepočtu sedm tisíc korun měsíčně. Denně stráví dvanáct hodin za volantem.
Při vysokých katarských cenách je s podivem, jak může vyžít a ještě ušetřit. Etiopský taxikář Tavadros přiznává, že mu to za ten stres nestojí. Za měsíc prý jede domů na dovolenou a do Kataru už se nevrátí.
