Autor píše hlavně sám pro sebe, říká spisovatelka Věra Hofmannová

Stále ještě si před usnutím vyprávíte sama sobě příběhy?

Ano, to je od dětství zvyk. Ještě bych velice ráda, kdybyste se zmínili o tom, že ta Květa Legátová, že to je moje kamarádka, dosud žijící brněnská populární ochranářka.

Co říká tomu, že publikujete pod jejím jménem. Je ráda?

Já jsem nikdy nedoufala nebo jsem nevěřila tomu, že budu někdy publikovat. Já jsem se tak náhodou zúčastnila těch různých soutěží, nejdřív na rozhlasovou hru, potom také na scénář. Ovšem psala jsem do šuplíku odjakživa. Celkem mě to táhlo k tomu psaní. Bohužel tehdy nebyly nějaké přehrávače, jinak bych to byla namluvila a měla jsem strašnou spoustu příběhů, protože to, co skutečně celý život mě láká, to byly právě ty příběhy. Už od dětství jsem poslouchala, když se sešly ženský, tak jsem měla ucho nastavené, i když to pro moje ucho často ani nebylo, ale teprve později jsem pochopila, o co vůbec šlo.

Ale povězte mi, co tomu říká vaše kamarádka Květa Legátová, že jste proslavila její jméno?

To je vynikající žena. My jsme skutečné přítelkyně, to znamená, že nic proti tomu nemá. Okamžitě mně to dovolila samozřejmě.

Vy říkáváte, že autor píše hlavně sám pro sebe. K čemu vám to pomáhá?

Ono totiž se říká vůbec i to, že autor píše o sobě. Toto vždycky do jisté míry pravda je. Tím, že nezachycuje svůj vlastní život, dneska je spíš bych řekla v kurzu zachycovat svůj vlastní život, a to někdy až do takových detailů, že se mě z toho ježí pleš, skutečně jak někteří jdou daleko tady v tomto. Tomu se nevyhnete, že i když nelíčíte svůj vlastní život, tak přesto mluvíte o sobě, že nelze nedávat najevo svoje přesvědčení, svoje lásky a nenávisti, pokud nějaké máte a ty vždycky máte, svoje postoje. Ovšem pokud zakotvíte tendenci líbit se za každou cenu, tak na toto musíte rezignovat. To je zase to nejhorší, co může autora potkat. Tím okamžikem, jakmile rezignuje, já bych to nazvala svoboda v tom nejširším a základním slova smyslu, čili jakmile na toto rezignuje, autor přestává být autor a stává se kortešem nějaké a třeba i vznešené ideologie. Ovšem pokud to není vaše svobodně zvolené a kdo umí číst a nemusí to být ani mezi řádky. Kdo umí vůbec číst, čili gramotný po umělecké stránce, tak to vždycky prokoukne. Čili vylhat se tady nedá absolutně nic. A nevylžete se ani z vlastní osoby, i kdybyste sebevíc chtěli. A sebevíc vyprávěli příběhy druhých, tak už to jak je volíte, kdo je vaším skutečným hrdinou a mohl byste to i zapřít, ono totiž zvlášť v těch válečných dobách, kdy žijeme pod určitým tlakem, je dokonce nutno tady toto zakrýt popřípadě zadupat, ono to vždycky vyjde najevo a kdo chce, tak to pochopí.

Prapůvodně jste chtěla psát divadelní hry. Myslím, že k tomu rozhodnutí jste dospěla dost časně.

Přesně řečeno, divadlo to bylo moje odjakživa. K tomu já jsem snad měla nejblíže a to ne proto, že bych byla dramatik. Dramatik podle mého zase říká svůj názor. První, co se klube, tak to je lyrik. Znamená poezie. To je to, co se v člověku nejdřív vyklube.

Psala jste poezii?

Satirickou, já jsem dokonce prožívala tu recesní éru. My jsme dělali všechno možné, my jsme například dívkám, o kterých jsme věděli, že jsou samý kluk, tak jsme se vydávali za jejího ctitele. Autorem těch veršů jsem byla já a dokonce se mě stalo jednou, a to mě mrzí, za mnou přišla jedna moje kolegyně a řekla: Do mě je zamilovaný a on mě píše tak báječné verše, což byly moje verše a ony báječné nebyly ani trochu. Ale to je vidět, jak mladý člověk tíhne k tomu, aby bral jako bernou minci všechno, co mu lichotí. To je také ta jedna vábnička, na kterou nalítne velice snadno a často mladá generace. Tak ona přišla za mnou a tak upřímně, tak bezelstně mě to svěřovala. Já jsem říkala: Ty jsi úplný padouch, nemohla jsem se přiznat samozřejmě.

Jak jste to pak vyřešila?

Vyřešili jsme to tak, že jsem napsala další báseň, to se jmenovalo Sbohem. Obsah byl o tom, že má hodně ctitelů a že nemohu s nimi soutěžit a tak dále. Ona z toho byla celá pryč. Ona to byla hodná holka, ovšem bohužel to byl věk, kdy člověk dá na tyhlety blbosti.

Co přichází po lyrikovi?

Prozaikem se člověk stává někdy dokonce na základě lyriky, ale může z něho vyrůst prozaik, protože mladý člověk strašně rád naslouchá, to soudím podle sebe. Tak si myslím, že se může narodit už tak mezi 20., 30. rokem ten prozaik už celkem solidní, už ten talent je znát, ovšem i dramatikem a to teď nemám na mysli žádné srandičky. Dramatik hodný tedy toho jména i s tou přidanou hodnotou samostatného myšlení a nejenom tvůrčí, ale bych řekla, i lidské fantazii a filozofii hlavně. Čili dramatik, prozaik, to už by žádný člověk, který má pevný názor. To znamená, že skutečně názor je už upevněn nebo k tomu směřuje. Nedá se nic limitovat. Hodný člověk je ten, který směřuje k ideje dobra tak, jak ji sám chápe. Že jí nikdy nedosáhnete samozřejmě a nebo tedy jako jsem příliš velký skeptik, čili já bych řekla, že se to rodí tak, že nejdřív se projevuje jako básník, pokud se projevíte, tak jako prozaik, řekněme a tak částečně dramatik, ale skutečně být velikým dramatikem, já jsem nikdy dramata nepsala, proto to říkám, snad ty jalový. A ty jalový vyrostly z toho, že já jsem rodem ten rebel a že takové diskuse, hádky, jaké jsme měli na gymnáziu a na vysoké škole, to bylo moje.

S jednou povídkou vás tatínek zavedl do brněnského rozhlasu.

On se naštval, že pořád píšu ty skeče, vzali jsme to do rozhlasu a tam byl zrovna František Kožík. A on mu říká: Pane Kožík, prosím vás, moje dcera píše tady ty slátaniny, podívejte se na to. My už to s ní nemůžeme vydržet.

Kožík tomu prý tehdy nechtěl vůbec věřit, že jste to napsala vy.

On si myslel, že starý pán se stydí za své dílo. Tak povídá: Víte co, s vámi se o tom nebudu bavit, dejte mě dceru. Když mě to řekl, tak já jsem se skládala do kolen, jakou jsem měla trému. Teď jsem si říkala: Tak teď mám možnost se bezvadně znemožnit společensky, a tak jsem dlouho váhala, ale nakonec jsem otci řekla: Víš co, já tam tedy půjdu. On řekl: Tak já půjdu s tebou. A já jsem mu řekla: Ne, to bys nepřežil.

Kolik vám tehdy bylo?

Do dvaceti, tak nějak. Já to fakt nevím. Já jsem byla nula proti Kožíkovi, ale mohu říct, že on se ke mně úžasně choval a že dokonce mě uvedl do té dramatické kulturní společnosti, což byly týdenní setkání ve Slavii s programem, a já jsem do dnes za to vděčná, že to, co jsem tam viděla, živého Hašlera, Kubelíka, Šemberovou, kteří tam tančili, Vlastu Fabiánovou a to ani nebudu všechny jmenovat. To tenkrát s těmito se setkat bylo velice těžké. Kdo byl přístupný té mládeži, kterou já jsem představovala, to byli jenom básníci. Takový Nezval, ten rád mezi nás přišel, rád recitoval, ale ti ostatní ani moc ne, Hašlera jsem v životě neviděla recitovat.

Jak jste daleko s pamětmi srandistky?

No tak to jsem chtěla napsat, ale já už jsem příliš stará na to, abych dodělávala, něco dodělám, něco nedodělám. Totiž ten srandismus, když přeložím do slušné češtiny, tak je to ta stará recese. Já právě mám štěstí, že patřím k té generaci, která ten termín vytvořila a která to celá léta, než nám to zatrhli zavřením vysokých škol a snažili se nás rozprášit. Ovšem nemyslete si, že to zatrhli doopravdy. Já potom za protektorátu jsem se setkala s takovou recesí, že se mi o ní ani nesnilo. Já bych vám mohla vykládat, že ono to samo o sobě, i když je to tragédie, tak je to v každém případě tragikomedie a ta komedie je v tom skryta, i když má velice krutou slupku a když to tam musíte hledat. Já jsem skutečně prožila mládí ve znamení recese.

Když jsme pročítali nejrůznější materiály o vás, tak se musím přiznat, že mnohá data se lišila. Nefabulujete vy náhodou i v rozhovorech s novináři?

Ne, to všechno jsou jejich omyly. Je to tím, že já, pokud někdo něco o mně chce napsat, netrvám na tom, jestli je to právo, to nevím, na té autorizaci, protože si říkám: Ano, jak jsi to pochopil, tak si to napiš, napiš si, co chceš. Proti tomu jsem obrněna natolik, že skutečně nakonec toleruji i ty chyby. Nanejvýš se tomu trošinku zasměji a říkám si: Myslel to dobře, špatně to pochopil.

Vypadá to, že jste bytostná optimistka. Sama o sobě říkáte, že od mládí jste byla často nemocná, a dožíváte se, myslím, že v docela dobré kondici poměrně vysokého věku. Je to tím?

Já jsem tomu vůbec nikdy nevěřila. Já jsem se totiž naučila jednu věc, a to je díky právě Hitlerovi. Já jsem jako otrnula, protože ty tragédie jsem se snažila zasout co nejhlouběji, říkala jsem si: Počkej, však na tebe také dojde. Snažila jsem se zapamatovat ty groteskní situace, které dneska zpětně nevypadají jako groteskní situace, provázející velikou tragédii, kterou skutečně ta okupace byla. Ta okupace rozvrátila tu první republiku víc, než vy si dovedete představit. U nás nebyl rasismus, měli jsme kamarády Němce, Židy, na koho si vzpomenete, to nám bylo jedno. Vůbec jsme nevěřili tomu, že něco tak pevného jako byla ta první republika, že by mohlo takhle dopadnout.

Takže vlastně ta těžká válečná léta vám pomohl humor a optimismus přenést se přes ně.

Tam začalo to, čemu já říkám vytěsňovat negativa ze života, to si nedovedete představit, že vyjdete z baráku a tam máte červenou ceduli, že včera byli ti a ti popraveni. To já jsem ani nečetla za co, protože to byla blbost, za co byli popraveni, za nic. Někteří ani nevěděli za co. Náhodou je chytli v nějaké skupině. Znám člověka, který toužil celý život pro to, aby si koupil chalupu a pěstoval králíky, tak to byla ta jeho velezrada.

Paní Hofmannová, vy jste Želary napsala v 60. letech.

Ne, já jsem ty povídky začala psát už na to Slovácku. Já totiž do paměti jsem to všechno sázela a když se mi zdálo, že už je trošku čistší vzduch jako bylo kolem 68. roku nebo v roce 1945 po válce, já jsem měla spoustu věcí napsáno už za války, například tu vteřinu, když člověk bojuje sám se sebou, jestli má zradit nebo nemá, tak jsem si řekla: Tak ale teď je čas. Tak zrovna například tady toto jsem tehdy nabídla Kožíkovi ještě kromě jiných věcí. Já jsem totiž žila v jedné iluzi, která se vám bude zdát tak naivní a bludná, že byste ji do mě ani neřekli. Já jsem totiž byla přesvědčena, že se nám nemůže nic stát.

Velký literární úspěch se u vás dostavil vlastně až po osmdesátce. S kým dneska sdílíte tu radost?

Se svými žáky, se svými příbuznými a se svými přáteli. Čili na tu otázku, koho mám ráda, nemám ráda ani zvířata, ani lidi, mám ráda svoje přátele. A mohou to být zvířata, mohou to být i lidi, to je jedno, prostě lidi, se kterými můžete jako rovný s rovným komunikovat, od kterých se nedočkáte žádného podrazu a kteří prakticky drží ten optimismus.

Kdybyste mohla něco vzkázat našim posluchačům, posluchačům Českého rozhlasu 1-Radiožurnál, co by to bylo, aby neztráceli optimismus?

Ani ne optimismus, ale to nejtěžší, co na světě je, aby se nevzdávali své vnitřní svobody. To je strašně těžká rvačka, to je každodenní rvačka. Totiž dnešní mládež má mnohem těžší situace, než jsme měli my. Ono se to zdá být naopak, ale my se dnes topíme v moři informací a 99 procent, teď to přeháním, jsou informace zbytečné a mnohé dokonce nás chtějí manipulovat. A tomuto vzdorovat, to dá zabrat.

Tak to nám říká Věra Hofmannová alias Podhorná nebo-li Květa Legátová. To ty starší pseudonymy odmítáte přiznat. Ať se dál těšíte dobrému zdraví. Doufám, že svěží mysli, moudra máte na rozdávání.

Já jsem to, čemu se říká chcípák, pane redaktore.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.