19. den. Poslední večírek U Švestků, lehká samota a ještě lehčí krajky
Z mlhy se vynořila hospoda a postavila se mi do cesty. Světlo z oken zářilo tlumeně žlutě, uvnitř se míhaly postavy muzikantů v modrobílých tričkách. Napočítal jsem čtyři kytary, jednu basu, bendžo a vozembouch. Hostům pobíhaly pod nohama děti a s věncem půllitrů proplul sem tam hostinský nebo hostinská. Tak tohle je Čížov, jediná obec v Národním parku Podyjí a v ní jediná hospoda U Švestků. Mám pozvání na poslední večírek letošního roku.
Hostinec se vyprázdnil nad ránem, před obědem se mátožné postavy ještě sešly zaplatit a potom paní Švestková zhasla.
Patrně zavřela vodu, protože i tady mrzne a otevře zase až na jaře, kdy se do Podyjí vrátí turisté. Pro padesát místních lidí se hospodu nevyplácí provozovat, a tak jsou zavřené i dva penziony.
Jediný, kdo ještě čeká turisty s touhou po romantice, je Michal Schneider, který si penzion otevřel letos. Patrně dostane jméno U Mišpule, na tom se ještě s Marií nemůže dohodnout.
Místo pro klasiky
Čížov je dobré občas porovnat s vesnicemi třeba v Národním parku Šumava, kde pláčou, že nejezdí turisté. V obcích se přitom otvírají nové restaurace, malé pivovary, penziony.
Bez srovnání není poznání, a tak je dobré nevěřit všemu, co „rodilí“ Šumavané věší přespolním na nos.
V Národním parku Podyjí funguje jedna hospoda jen přes léto. Tohle je klidné místo, které láká na klasickou turistiku a cyklistiku. Hostince a penziony jsou po okrajích parku, jak kolem Vranova nad Dyjí, tak hlavně ve vinařské oblasti jižně od Znojma.
Do Čížova jezdím rád, protože se tu vždycky něco semele. To je třeba ale otestovat na vlastní kůži. Jak říkají někteří znalci, „je to nepřenosné“.
Za skvostný považuji hrad Nový Hrádek, který komunisté zadrátovali a první turisté se tam dostali až po revoluci. Stejně zajímavá je vyhlídka na rakouský Harrdeg nebo prostě toulky kolem Dyje. Vinné stezky leží za bukem.
Krajkové Vánoce
Na vánočních stromcích ve Vranově nad Dyjí nesmějí chybět krajkové ozdoby. Ve městě žije vyhlášená krajkářka Anna Vlasáková, která nelení a kvůli svému koníčku stává před svítáním i na podzim, natož teď v zimě.
Bydlí ve druhém patře nízké bytovky s manželem a dcerou a jejich byt poznáte podle bohatého zdobení přímo na chodbě před dveřmi. A to nemluvím o tom, co všechno je vevnitř.
„Vstanu v půl šesté a háčkuju tak do půl osmé,“ říká Anna Vlasáková a ukazuje pod sebe na pohovku, na které teď v obýváku sedí. „Jen si sednu a už háčkuju. Ani nevstanu z postele.“
Krajkové zvonky jí dají zabrat a jeden háčkuje kolem čtyřiceti minut. „Letos jsem jich uháčkovala 725,“ ukazuje penzistka na sešit, kam si všechno zapisuje.
„Většinu ozdob rozdám, teď jsem ale měla objednávku z Rakouska,“ říká pyšně paní Vlasáková, která jednu ozdobu prodává za směšných třicet korun.
Když se otevřou dveře, vejde dcera Radka, která je krejčová. Ta pro změnu šije užitkové předměty a zabývá se patchworkem. Obývák, stejně jako druhý malý pokoj a chodbička jsou vyzdobené velkým množstvím ušitých věcí nebo třeba maňásků, které Radka také vyrábí.
„Já mám částečný invalidní důchod, takže si šitím přivydělávám.“ Sama si ovšem stvořila jednoduché webové stránky a své výrobky prodávává téměř online. „Na poště jsme teď před Vánoci každý den.“
Na Radce je vidět, že ji šití a vymýšlení novinek baví, o její matce Anně ani nemluvě. V podstatě se tím baví celý den. Zatímco jsem seděl u čaje u zdobených perníčků, zazvonil dvakrát zvonek a někdo si pro něco přišel.
Zatím ještě Anna Vlasáková dokončuje ozdoby, ale jen co Vánoce odezní a budou na krku Velikonoce, začne dělat krajková vajíčka. „Mraky vajíček,“ směje se penzistka a jde zkontrolovat krajky namočené ve škrobu. Práce nekončí.