Život v zapomenutých antických rozvalinách
Mnozí šlechtici a zbohatlíci si v minulosti zdobili své zámky a zahrady antickými replikami. Vydáme se nyní za rodinou, jejíž domek zdobí skutečné korintské sloupy. Děti si hrají na schovávanou mezi římskými sarkofágy a slepice se procházejí na stupních antického amfiteátru. Toto místo leží poblíž tureckého pobřeží. V minulosti bylo centrem uctívání boha Olbia, kultovním místem ovládaném silnou kastou kněží. Dnes sem zavítá jen pár desítek turistů.
"Je to krásný pocit, žít uprostřed historie," říká mi muž, jehož rodina se usadila v domku postaveném u pomyslného vchodu do někdejšího antického města. Leží v kopcích ve vzdálenosti asi 30 kilometrů od pobřeží. Ještě dříve tu bývala chetitská osada. Za řecké vlády se jmenovala Olba.
Z té doby se dochovaly zbytky chrámu Dia Olbia. Jde o nejranější ukázku korintského slohu. Vládla tu silná kasta kněží. I proto v širokém okolí narazíte na velké množství nekropolí a sarkofágů. Lidé chtěli být pohřbeni v blízkosti kultovního místa. Řeky vystřídali Římané a město se přejmenovalo na Diocesareu.
"Tohle nymfeum (místo zasvěcené nymfám) je římské, vstupní brána helénská, divadlo je římské, sloup helénský," ukazuje mi muž, který se mi snaží vnutit jako průvodce. Muselo to být úchvatné místo. Antická cesta stejně jako vstupní brány se dochovaly dodnes.
"Postupnými nájezdy ovšem byla většina památek zničena. Přispěl k tomu i zub času, hlavně častá zemětřesení. Poslední ránu však zasadili Turci. Zatracení Turci zničili vše, co tu ještě zbylo," rozčiluje se stařenka na své soukmenovce. Mezi antickými sloupy si rozložila malý stolek, kde prodává šátky a pohlednice.
"Narodila jsem se v sousední vesnici, tady v Uzuncaburçu žiju 59 let. Nic se tu nezměnilo. V 80., 90. letech minulého století sem jezdili turisté, byla jich tu spousta. Dnes sem skoro nikdo nezavítá, nikdo nic nekupuje. I proto moje děti odešly za prací na pobřeží," stěžuje si.
Další dvě ženy sedí na zápraží domku postaveného z antických kvádrů. Obě háčkují. "Ano, před lety tu bývalo plno. Lidé sem jezdili, rozložili si tu židličky, slunili se, ale chodili se sem i modlit," popisuje. Zda šlo o nějakou sektu, netuší. Dnes se tu mezi ruinami někdejší Diocesarei procházím sama.
"Pracovali tu němečtí archeologové z Freiburgu, ale výzkum skončil," vypravuje mi samozvaný průvodce. "Mezi archeology byli i pěkní vykukové, vykopávky probíhaly i v noci. Policisté je však v přístavu chytli a soud trvá dodnes. Od té doby je průzkum zakázán," směje se obyvatelka domu. Na dům na kraji antické kolonády nemá žádný papír.
"Domek postavil strýc před 85 lety, ale vlastnický papír nemáme. Zatím nás nikdo nevyhodil. Žádný velký průzkum tu vláda neplánuje. Myslím, že tu dalších 20 let vydržíme," dodává.
"Když tady bydlíme, zároveň se tu o to staráme. A že děti lezou po hlavách antických múz? Ne, ty tomu nic neudělají. To spíš turisté, co sem zavítají, mají snahu něco uloupnout nebo nastříkat nebo vyrýt někde svůj podpis. Podívejte na tu hlavici sloupu. Byly tu dvě, jedna se záhadně ztratila," zapojuje se do hovoru manžel.
Ptám se jich, zda něco tuší o historii antického města, v jehož nádherných kulisách se usadili. "Něco jsme se naučili od vědců, co tu pracovali, něco jsme pochytili od průvodců. Díky tomu se i tak trochu domluvíme s Němci," chlubí se obyvatelka domu.
Ale s původními obyvateli dnešního Uzuncaburçe, někdejší Olbie a Diocesarei by se asi nedomluvili. "Italština a řečtina jsou pro mně nesrozumitelné. Ale považuji za úžasné, že už před tolika staletími sem přivedli vodu a že vodní nádrže fungují dodnes," pochvaluje si paní Berfin důmyslný vodovodní systém postavený Římany nejméně před dvěma tisíci lety. Antické akvadukty přivádějí vodu z hor do turecké vesnice dodnes.
Zvětšit mapu: Antické památky ve vesnici Uzuncaburç
