Život na břehu Driny? Pálenka, sevdalinky a nedostatek práce
Před 15 lety se chýlila k závěru krvavá bosenská válka. Zanechala po sobě více než 100 tisíc mrtvých a přes 2 milióny uprchlíků, což byla polovina veškerého obyvatelstva. V Bosně se nedávno konaly všeobecné volby, ale ani ty nedokázaly zacelit hluboké rozdělení země mezi bosenskými muslimy, Srby a Chorvaty. Domů se vrátil jen zlomek uprchlíků. Přesto existují i pozitivní příklady.
Nacházíme se na břehu řeky Driny, která tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Po staletí tady vedle sebe žili pravoslavní a muslimové, tedy dnešní Bosňáci.
Pánové Momir a Rásim se právě domlouvají na nákupu švestek a pálení slivovice. Bude prý veselo. Momir je místní Srb a Rásim muslim, který se vrátil do své vesnice Medjedja v bosenské Republice srbské. Po válce z osady zbyly jen ohořelá torza domů a trosky mešity, dnes tady opět žije 300 muslimských rodin.
„Vrátil jsem se před 3 roky ze Sarajeva, dal jsem do pořádku hospodářství a teď tady žiji se dvěma syny. Nikdo nás neohrožuje a s Momirem jsme jako bratři. Válku jsme nezavinili. Co se stalo, to znají ti nahoře. Scházím se dokonce víc se Srby než s našimi,“ podotýká Rásim. „Jezdím do Visegrádu nebo Ustiprače. Když nemám peníze, tak za mě zaplatí. Často ale ani oni nic nemají.“
Pana Rásima odsud vyhnali Srbové. Pana Momira zase k útěku donutili muslimští vojáci. Domů se však už nikdy nevrátil. Dal dohromady trochu peněz a na břehu visegrádského přehradního jezera si otevřel malou výletní restauraci, ve které bydlí.
„Kolem nás jsou samí muslimové, Bosňáci. My pravoslavní jsme sem přišli z Goražde, přesto máme výborné sousedské vztahy a navzájem si pomáháme. Například při pálení rakije nebo při jiných událostech se všichni scházíme,“ popisuje Momir.
Řeka Drina v těchto místech plyne hluboko pod hladinou jezera. To skrývá ještě mnoho strašlivých tajemství minulé války, která byla v těchto místech mimořádně krutá. Sousedé Rásim a Momir však o nich raději nemluví. Mají úplně jiné starosti.
„Jsem tu klidnější než v Sarajevu. Na druhou stranu, tady jen přežíváme. Před válkou bylo líp. Pracoval jsem v továrně, ale teď tady žádná práce není. Navíc se blíží zima. V létě je situace lepší. Sklízíme hrušky, sbíráme maliny, jahody nebo houby. V létě také někomu vypomůžu, něco postavím nebo vykopu, ale v zimě podobné příležitosti nejsou,“ vysvětluje Momir.
Humanitární pomoc už prý také nepřichází. Německá nadace pomohla opravit domy a další organizace posílaly potraviny nebo oblečení. Všechno však skončilo před dvěma lety. „Místní lidi by uživil cestovní ruch nebo zemědělství. Obojí bohužel trpí fatálním nedostatkem peněz,“ domnívá se Rásim.
„Obyčejní lidé by si chtěli koupit krávu, ale nemají na ni peníze. Kráva stojí tisíc eur, což je pro nás opravdu hodně. Existují organizace, které vám půjčí. Za půjčené peníze si koupíte třeba 20 ovcí, ale peníze musíte rychle vrátit, takže ovce porazíte, maso prodáte, zaplatíte splátky a jste zase tam, kde jste byli,“ popisuje bezvýchodnou situaci Rásim.
Bosenské sousedy netrápí etnické nebo náboženské rozdíly. Je 15 let po válce, ale život tu není jednodušší. „Žilo by se nám snáz, kdybychom viděli nějakou lepší perspektivu. Každým rokem je však hůř a hůř,“ myslí si Momir. I proto se místní scházejí na břehu Driny, koštují rakiji a poslouchají smutné bosenské sevdalinky.
„Oba muže znám už delší dobu. Jsou to velice milí lidé a člověk vlastně ani neví, proč proti sobě tehdy bojovali. Jak však říkají, oni to také moc nevědí,“ zdůrazňuje paradoxy života v poválečné Bosně a Hercegovině autor reportáže Martin Dorazín. Jak se dnes lidem v zemi žije a co mu na tomto zapomenutém koutu Evropy tak učarovalo, že se sem opakovaně vrací, prozradil redaktor zahraniční redakce Českého rozhlasu v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů.
Zobrazit Bosnu a Hercegovinu na větší mapě
