Železobetonové ruiny mezi stromy. Z Hitlerova Vlčího doupěte dodnes mrazí
Představte si osm metrů tlustý železobetonový strop, až dvanáct metrů hluboké podzemí, speciální maskování a minové pole kolem dokola. Hned vedle železnice a nedaleko polní letiště. To jsou kulisy Vlčího doupěte – komplexu obrovských bunkrů, které během 2. světové války využíval Adolf Hitler jako svůj hlavní stan. A právě tady, na severu dnešního Polska, také mohl přijít o život.
Průvodce nastartoval vojenského veterána a začíná projížďka Vlčím doupětem. „Napadlo mě, že by turisti mohli trochu pocítit historii. Můžou si obléct uniformu, udělat si fotku se zbraní, projet se tímto vojenským autem,“ říká mi Jarek Sztabiňski. Do detailů zná historii všech bunkrů – kdo kde bydlel, kam je možné se podívat, na co si dávat pozor.
„Skoro tři roky války strávil Hitler tady. Takže můžeme směle říct, že nejdůležitější vojenská a politická rozhodnutí Německa padla právě ve Vlčím doupěti,“ připomíná Jarek, zatímco popojíždíme k dalším objektům. Po chvíli opouštím vojenské auto, dál už vede úzká lesní pěšina. Ujímá se mě průvodkyně Irena.
„S přestávkami tu Hitler bydlel 850 až 900 dní. Natrvalo Vlčí doupě opustil 20. listopadu 1944. Vzápětí přijela skupina německých ženistů a ti vyhodili do povětří sedm největších bunkrů. Na středně velký bunkr bylo potřeba 8 až 10 tun trhavin,“ přibližuje.
„Tři dny poté, co Vlčí doupě opustili Němci, dorazila na místo Rudá armáda a zničila zbytky budov a bunkrů,“ dodává průvodkyně. Vstupujeme do jednoho z mnoha betonových sarkofágů. Ani tuny výbušnin nedokázaly úplně zničit tato obrovská železobetonová monstra.
„To je bunkr Hitlera. Měří 36 krát 36 metrů a měl vlastní technické zázemí – topení, klimatizaci, elektrocentrálu,“ popisuje paní Irena. Proplétáme se labyrintem trosek. Tudy Adolf Hitler roky chodil. Je to opravdu divný pocit. „Tady vidíte profil vnější stěny. Byla tlustá osm metrů. Kuchyň, technická místnost, chodba a dál už byl pokoj Hitlera,“ ukazuje mi průvodkyně.
„Vypadá to sice super, ale je šílené, že to stavěli kvůli jednomu člověku. Je to ohromná stavba, osm metrů tlustý strop se jen tak nevidí,“ sděluje mi své dojmy jeden z turistů. Potkávám i česko-polský pár, Petra a slečnu Jagodu. Co je nejvíce překvapilo?
„Asi ta rozsáhlost, mohutnost. Nečekal jsem, že to byly tak velké stavby. Znám sice česká opevnění, ale to je úplně něco jiného,“ říká mi Petr a paní Irena mě vede k místu, kde se odehrála zásadní událost druhé světové války. Nedávno ji připomněl film Valkýra s Tomem Cruisem.
„Tady stál dům, ve kterém došlo 20. července 1944 k pokusu o atentát na Hitlera. Z baráku zůstaly jen základy. Na výročí sem jezdí děti plukovníka Staufenberga, strůjce atentátu. Byl přesvědčený, že je Hitler mrtev. Zemřely však čtyři jiné osoby a Hitler měl prostě obrovské štěstí. Byl jen lehce zraněný,“ dodává průvodkyně. Vůdce se pak národu ozval právě z Vlčího doupěte.
Komplex bunkrů je veřejnosti přístupný od roku 1959. Hlavně teď v létě ho navštíví tisíce turistů denně. „Rok od roku jich však ubývá. Například německých turistů je tak o třicet procent méně než před lety. Mladé to už moc nezajímá a ti starší postupně vymírají. Nejvíce je polských návštěvníků,“ připomíná průvodkyně.
„Škoda, že to zničili. Mohli to nechat v celku. Ale rozhodně to stojí za vidění,“ říká mi jeden z mladých Poláků. Jeho kamarád Kamil z Gdaňsku mu však oponuje: „Ne, je dobře, že to zničili, protože by se to mohlo stát místem kultu neonacistů, kteří by sem jezdili. Jsem rád, že to částečně vyhodili do povětří.