Že na mě fanoušci volali „sysel“, mě nabíjelo optimismem. Věděl jsem, že jim nejsem fuk, směje se Pavel Horváth

Když člověk začíná v rozhlase, dá mu někdo nějaké rady, co nemá říkat, co má říkat, jak se má chovat, jak má komentovat, jak má moderovat? Jaký je kodex Radiožurnálu Sport?

Asi při třetím natáčení mého pořadu Desítka Pavla Horvátha přišel Míra Bureš a říká: „Hele, neříkej tolikrát to vole.“ A já, protože jsem zvyklý za těch x let to slovo používat, když se v tom studiu někdo rozvášní, tak je těžké ty emoce jednak ve sportu, pak i ve fanouškovské debatě brzdit. Tak občas to slovo prostě vylítne. Teď už vím, že tím, že jsem zaměstnanec rozhlasu, že bych měl používat tu hezkou češtinu. Někdy to úplně nejde.

Jako novinář sedím čtyřicet padesát metrů od toho, je tam kosa, studený kafe a všichni tam dělaj chytrý.

Vy máte, Pavle, tři unikátní pohledy na sport, konkrétně na fotbal: z komentátorského stanoviště, z trenérské lavičky a jako hráč. Zkuste mi říct, jak se z těch různých pohledů díváte na fotbal?

Když jste na hřišti, jste v tom obdélníku, když jsem trenér, tak jsem vedle obdélníku, a když jsem ten novinář, tak sedím čtyřicet padesát metrů od toho, je tam kosa, studený kafe a všichni tam dělaj chytrý. (smějí se)

Čtěte také

Typický fotbalový fanoušek? Rád remcá a vždy přesně ví, jak se mělo hrát, směje se Bosák

A kde to je lepší?

Musím říct, že asi nejlepší – ještě zatím pořád to mám v paměti – to bylo na tom hřišti. Když vidíte, že vám lidí fandí. Byť třeba teď s odstupem času vůbec nechápu, jak mi mohli fandit, když jsem běžel třeba. Podle mě jim mě bylo líto, že musím běžet.

Já myslím, že nebylo hezké, že si z vás dělali srandu, a nebylo hezké, že na vás volali „sysel, sysel“. To bylo vyloženě hnusné.

Hlavně nevím vůbec proč. (smějí se) A vidíte, mě tohle třeba fakt nabíjelo optimismem, protože jsem věděl, že jim nejsem fuk, ani těm cizím fanouškům. Těm mým to nevadilo, ale ti soupeřovi, to byla různá jména. To ten sysel je ještě celkem sympatický.

Vrátím se zpátky k tomu začátku, to znamená, úplně nejhezčí je být v tom obdélníku a hrát ten sport. Provozovat tu hru...

Čtěte také

Vymírání amatérského fotbalu? Musíme v mladých vzbudit entuziasmus, míní fotbalista Horváth. Nově je expertem Radiožurnálu Sport

Různé pohledy. Na hřišti se zase hodně unavíte. Když jsem trenér – i trenér má obdélníček dejme tomu desetimetrový, když si mašíruju, když jdu naplno, tak ujdu třeba pět kilometrů za ten zápas, tam úplně utahaný nejsem. A když se vyhraje, jsem nejlepší, protože jsem nejvíc vidět. Když se prohraje, je trenér taky nejvíc vidět, ale už to není taková paráda. (směje se) A novinář sedí. V létě to bylo fajn, když nebyly ty padesátky teda, ale teď už to začíná být vostrý. Měl jsem zimní bundu i deku pod sebou, a stejně mi byla zima.

Hlavně jak v tom lidi můžou hrát? Taková zima...

To je ten adrenalinek, to vás nakopne. Jdete se bít. Myslím, že když jdete za tím úspěchem, adrenalin, chtíč a to, že vás to baví, rozhodne o tom, že vám úplně kosa není. Jediné tedy, co mám – jestli můžu historku, která není sprostá – mně pořád stojí bradavky. Ale i když je léto. To jsem asi neměl říkat...

Naopak. Já si myslím, že teď jsme dokázali přesně to, v čem je rádio nejsilnější, protože všichni posluchači použili svou imaginaci. A každý je viděl. (Smějí se)

Chtěl bych to doříct, ale myslím, že to není potřeba. Ale jestli to chcete slyšet... Když se mi propotil dres a neměl jsem podtričko, tak jak je dres spocenej a skáče, měl jsem ty bradavky hrozně rychle odřený. A, kluci, to není příjemný.

Patří to k nejhorším úrazům Pavla Horvátha z fotbalu? Jsou lepší fotbaloví, nebo rozhlasoví fanoušci? Koho by si přál pozvat do svého pořadu Desítka Pavla Horátha? Poslechněte si celý rozhovor.