Vymírání amatérského fotbalu? Musíme v mladých vzbudit entuziasmus, míní fotbalista Horváth. Nově je expertem Radiožurnálu Sport

Co vás po ránu bolívá?

Dneska mě bolela záda, protože jsem včera hodně jezdil autem. V současné době spíš hraju hokej, takže mě pobolívají nohy, stehna. Já jsem se ale nikdy neprotahoval, a i proto jsem možná tak dlouho profesionálně hrál.

Pavel Nedvěd začínal hrát ve Skalné, Jan Koller ve Smetanově Lhotě. Proč dnes amatérský fotbal vymírá?

Čtěte také

Klima mění fotbal. I české kluby budou muset začít myslet na životní prostředí

Myslím si, že se generace mění, děti mají spoustu jiných možnost vyžití. Dřív byl jen fotbal, hokej a pár dalších sportů s balónem. Teď, s ohledem na mobilní telefony a veškerou technologii, je spousta jiných možností. Proto si myslím, že tu mládež trošku ztrácíme, ale na druhou stranu mám možnost pozorovat mládež a děti v okolí Plzně, kde je spousta vesniček a myslím si, že je jen třeba to správně uchopit a k fotbalu je přivést. Je to na nás dospělých, abychom v nich vzbudili entuziasmus, který jsme měli my.

Pojďme se bavit o fanoušcích. Vnímáte při zápase energii od publika?

Musíte hrát doma, to je ta energie nejvíc cítit. Můžu mluvit o Spartě, Slavii nebo o Plzni, kde jsem tu jedinečnou atmosféru zažil. Samozřejmě čím víc lidí přijde, tím je podpora větší. Když se vám ale nedaří a zkazíte pár věcí, tak se ta energie může otočit a příjemné to není. U nás to není jako v Turecku, kde jde téměř o život. Při zápasech venku se bojíte, že se něco stane. Když vás při výjezdu domácí porazí, tak je vše v pořádku, ale kdyby se to stalo na domácím hřišti, tak může dojít k vyhroceným situacím, kdy turečtí fanoušci nechtějí nechat autobus s hráči odjet, a je to velmi nepříjemné.

Není to hlavní náplň mé práce, ale fotbal sleduji a baví mě ho glosovat.

V Japonsku jste si lebedil?

Je to tak, lebedil jsem si. Když byl plný stadion pro 24 tisíc lidí, tak jsem v prvním zápase jsem zjistil, že japonští fanoušci fotbalu vůbec nerozumí. Kdykoliv jsme totiž překročili dělící čáru, což je tak 1% šance, že dáte gól, tak fanoušci hučeli, jako bychom byli metr od brány. Nebo když jsme s týmem v tabulce byli jasní sestupující, fanoušci přišli na trénink a mohutně nás podporovali slovy, že se zachráníme a ať bojujeme, ale já už jsem věděl, že to není možné. Bylo to ale milé.

Portugalsky se domluvíte, japonsky také?

Troufnu si říct, že se domluvím japonsky na jídle, na cestování a pak samozřejmě o fotbale. S mými Japonci se domluvím, s Portugalci taky, s Turky ne.

Čtěte také

Fotbalový trenér Michal Prokeš pomáhá egyptským klukům. Pro některé je fotbal jediný příjem rodiny

Jak jste spokojen jako fotbalový expert Radiožurnálu Sport?

Začínám, a zatím můžu říct, že je tam skvělá redakce mladých lidí. První, co se stalo, když jsem přišel, tak porušili pravidla s tím, když mě jako staršímu sami nabídli tykání. Takže jim chci poděkovat, že ze mě strhli tuhle zodpovědnost. Je pořád o čem si povídat, baví mě to. Není to hlavní náplň mé práce, ale fotbal sleduji a baví mě ho glosovat. Tímto způsobem dávám ven svoje zkušenosti a když to někoho zajímá, tak je to super.

Slyšíte, když na vás někdo z fanoušků z tribuny řve?

Ano, slyšíte to velmi dobře. Když se fanoušci posmívají, tak mě to ještě více motivuje. Když jsem slyšel některé přezdívky, kterými mě častovali, poprvé, tak mě to vyvedlo z míry, ale když pak vidíte lidi, kteří na vás křičí, a trefíte je pohledem, je to vlastně motivující. Pak už mě bavilo i provokovat, je v tom velký adrenalin, když vás někdo uráží a vy se dokážete zasmát s myšlenkou, že je stejně porazíte.

Čím se vyučil Pavel Horváth? A co si myslí o ženském fotbalu? Poslechněte si celý rozhovor.