Zdrženlivost Ústavního soudu je na místě, nevyřeší všechny bolesti světa, říká jeho předseda Baxa

Řekl jste, že oproti Pavlu Rychetskému chcete pojmout funkci předsedy Ústavního soudu civilněji. Co tím myslíte?

Když to řeknu velmi obrazně, nebude mi dělat problém dojít si na Zelný trh k nějaké babce pro košíček meruněk.

Zároveň jste prohlásil: určitě nebudu pronášet silné výroky. Měl byste příklad takového výroku z úst vašeho předchůdce?

Čtěte také

Pavel Rychetský: Rád bych po sobě zanechal co nejčistší stůl. Svému nástupci přeji, aby nezatrpkl, když bude přehlasován

Jistě, těch výroků byla celá řada. Já nebudu žádný z nich opakovat, myslím, že doktor Rychetský na ně měl právo a byl si toho vědom. Ale doktor Rychetský je jenom jeden a myslím si, že toto ani mně, ani jakéhokoli jiného předsedu Ústavního soudu už provázat nebude.

Předsedové soudů bývají ikonami institucí v dobrém i ve zlém. Ústavnímu soudu často mnozí radí, aby byl zdrženlivý, aby nezasahoval do debat, které mu nepřísluší. Ta určitá zdrženlivost instituce může být dobře nebo špatně reprezentována i jeho předsedou, proto jsem říkal, že silné výroky asi pronášet nebudu.

Nicméně, na druhé straně si zase nikdo nemůže myslet, že by Ústavní soud byl takový tichošlápek, který se nebude vyjadřovat nikdy a k ničemu, bude-li na stole otázka, ve které má pravomoc a ve které rozhodne. Což se děje. Ústavní soud, jak známo, si případy nevybírá, nehledá je někde na ulici, kde leží, ale jsou mu předkládány.

Často i ze světa politiky vidíme, že málokdo je ochoten přijmout nějaký verdikt jako konečný, třeba že legislativní proces skončil. Naopak v parlamentních debatách slyšíme: jestli to prosadíte, půjdeme k Ústavnímu soudu. Takže Ústavnímu soudu jsou stále a stále servírovány tyto věci, pak mají někteří pocit, že jde o třetí komoru parlamentu a že legislativní proces by nebyl dokončen, kdyby tu věc nepřezkoumal Ústavní soud. To je realita.

Čtěte také

Pokud prezident novelu o penzích podepíše, obrátíme se na Ústavní soud, tvrdí Havlíček z ANO

My jsme si toho vědomi a samozřejmě nebudeme zasahovat do věcí, které nám nepatří. A na druhé straně věci, které nám patří, musíme pochopitelně rozhodovat bez jakýchkoliv vytáček, bez jakéhokoliv alibismu.

Výzvy staré i nové

Václav Dolejší v komentáři pro Seznam zprávy napsal, že asi jedním z vašich hlavních úkolů bude zrychlit práci Ústavního soudu. Jak jste spokojen s délkou řízení?

Tady už vůbec nechci pronášet nějaké silné výroky, zejména dovnitř soudu – ještě jsem se svými soudci o tomto vůbec nehovořil. Je to asi jako u každého jiného soudu: je tady rozdílná délka řízení v různých typech řízení a žádné řízení není tak krátké, aby nemohlo být ještě kratší. Na druhé straně ta rychlost nesmí být samoúčelná, některé věci jsou opravdu složité a vyžadují delší debatu, promyšlení, opatření podkladů. Takže nedělejme z Ústavního soudu poštovní přepážku, kam kdo přijde, dostane razítko a jde zpátky, ihned. Tak to prostě není.

Podle končícího soudce Ludvíka Davida rozhoduje každý senát Ústavního soudu o pěti lidských osudech denně, což je podle něj na hranici únosnosti, stejně jako počet ústavních stížností. Jan Wintr v České televizi vypočítal, že na každého soudce případá asi 250 případů ročně. Přemýšlíte o tom, jak to změnit?

Čtěte také

Ústavní soud se v kauze komentáře u fotky prvňáků vymezil vůči nenávisti na internetu

Jistě. To je otázka, protože to není vůbec jednoduché vyřešit, aniž by člověk přemýšlel o tom omezit přístup kohokoli k Ústavnímu soudu. Na druhé straně, celý ten systém nemůže být jako čtyřproudá dálnice od okresního soudu až k Ústavnímu soudu. To hrdlo se postupně musí zužovat, aby každý dělal jenom to, co má.

Ústavní soud opravdu nemůže být nějakou univerzální opravnou instancí, která bude řešit všechny bolesti světa. Právě proto, aby jeho rozhodnutí, jak kdysi říkal doktor Rychetský, byla výstřely z děl, nemůžeme mít tři tisíce výstřelů z děla, protože to by byla ohlušující kanonáda a každý by si přál spíš ticho.

Musí tu být možnost opravdu vybírat důležité případy, ty propracovat a velmi srozumitelně vysvětlovat – a neříkat v 95 procentech případů: vaší věcí se nebudeme zabývat, protože ta stížnost je zjevně neopodstatněná. Na to je Ústavní soud asi příliš drahá instituce, než aby toto dělal.

Čtěte také

Progresivista nejsem. Jsem ale liberálnější než aktuální většina Senátu, míní nový ústavní soudce Wintr

Podle Pavla Rychetského čekají novou generaci soudců nové výzvy související například s klimatickou změnou nebo genderem. Berete to jako výzvu a myslíte, že už jste na to připraveni?

Říkal jsem, že je na jedné straně důležitou hodnotou kontinuita v rozhodování a po 30 letech je tady nashromážděno velké množství cenných právních názorů. Ale tak jak život nestojí na místě a vyvíjí se, vyvíjí se samozřejmě celý svět, vyvíjí se i právní systémy, a tak budeme dostávat případy, na jejichž vyřešení nestačí nahlédnout do našich databází a opsat nějaký starý nález, ale budeme ty věci muset promýšlet úplně nově a originálně.

I to je taková tenká hranice: do jaké míry mají být tyto nové věci poprvé autoritativně vyřešeny rozhodnutím patnácti – nebo ještě menšího počtu – soudců, anebo jestli ta témata spíš nepatří do veřejné debaty končící parlamentním projednáním a kompetencí zákonodárných sborů. Já si myslím, že soudy by tyto procedury neměly nahrazovat, zejména jsou-li to věci velmi hodnotové, kde společnost není zajedno, jestli a jak mají být upraveny. Je mi jasné, že se tím zabývat vždy budeme, když nám někdo něco předloží, ale právě tady si myslím, že je ta zdrženlivost velmi na místě.

Jaká kritéria jsou podle Josefa Baxy pro výběr ústavních soudců důležitá? A co říká k aktuální kauze Senátem schváleného nominanta do Ústavního soudu Roberta Fremra a jeho verdiktů za minulého režimu? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.