Téma predátorských časopisů je vážné. Zdaleka ale nedosahuje prohřešku typu plagiátorství, míní děkan z VŠE

Kvůli publikování článků v tzv. predátorských časopisech se stal terčem kritiky kandidát TOP 09 na ministra pro vědu a výzkum Pavel Tuleja. Po třech dnech se rozhodl o ministerský post dál neucházet. Jste rád, že se téma predátorských časopisů dostalo do povědomí veřejnosti?

Jsem i nejsem. Téma predátorských časopisů je poměrně vážné. Je dobré, že se o něm ve veřejném prostoru mluví a že se rozebírá. Na druhé straně nejsem rád, že se tak stalo právě v této souvislosti, protože je třeba oddělit hrubé akademické prohřešky typu plagiátorství, kdy se zjistilo, že někteří ministři opsali svoje diplomové nebo dizertační práce. To je opravdu hrubý akademický zločin, jasně prokazatelný. A tito lidé musejí jít z kola ven.

Čtěte také

iROZHLAS

Tuleja bude mít potíže s důvěrou vědců. Predátorské časopisy jsou etický problém, soudí sociolog

Na druhé straně, pokud se pustíme do fenoménu, že budeme sledovat u každého kandidáta na ministra, co všechno v minulosti publikoval, a jestli je, nebo není dobrý vědec, dostaneme se do rozměru, který není společensky zdravý. O spoustu lidí, kteří by mohli jít do politiky mimo klasickou politickou líheň, tak přijdeme, protože oni žádnou takovouto lustraci nebudou mít zapotřebí.

Vám publikování v predátorském časopise nepřijde jako etický prohřešek, za který by politik měl nést politickou zodpovědnost?

Přijde mi to jako úplně jiná úroveň, než je třeba plagiátorství. Navíc publikování v predátorských časopisech je potřeba sledovat v kontextu doby. Pan docent Tuleja publikoval jeden článek v roce 2013, časopis byl ale na seznam predátorských časopisů zařazen až později. Druhý článek byl z roku 2015. Kdyby to publikoval dneska, tak jsme samozřejmě úplně někde jinde, protože doba se výrazně posunula.

Dneska se touto problematikou vysoké školy velmi intenzivně zabývají, vydávají různá doporučení, jak poznat, že je daný časopis predátorský. Někdy je to naprosto zřejmé, řada časopisů se ale pohybuje v šedé zóně. Etický problém to tedy je, na druhé straně je to ale mnohem složitější než třeba v případě plagiátorství. Proto to, co se kolem pana docenta Tuleji seběhlo, není úplně šťastné a férové.

Čtěte také

iROZHLAS

Nerudová publikovala devět textů v predátorských časopisech. ‚Je to více než deset let,‘ vysvětluje

Podobně staré články v podvodných časopisech jsou vytýkány i kandidátce hnutí STAN do Europarlamentu Danuši Nerudové. Jsou predátorské časopisy v současnosti vůbec v Česku aktuální téma?

Určitě je to záležitost současnosti. Souvisí to totiž s fenoménem, kterému se říká open acces, kdy je třeba, pokud žádáte o evropské prostředky z výzkumných grantů a strukturálních projektů, všechny výsledky publikovat tak, aby byly dostupné bez poplatku. To znamená, že to musíte platit vy, nebo časopisy.

A na tento v zásadě bohulibý princip, že výsledky vědy jsou veřejně dostupné, se bohužel nabalili podvodníci typu predátorských časopisů, které také vybírají peníze, aby to mohlo být dostupné, ale neposkytují kvalitní recenzní řízení nebo ediční služby. Celé je to zkrátka nafingované.

Co jsou hlavní kritéria, jak poznat podvodný časopis? Jak může vědec poznat, že tam nemá publikovat, a jak pozná laik, že je publikace v pochybném médiu?

Čtěte také

iROZHLAS

Nová aplikace pozná texty od umělé inteligence. Vytvořil ji student a má bojovat s plagiátorstvím

Důležité je podívat se na renomé časopisu, jestli je známé, kdo sedí v redakční radě, jestli to tito lidé mají uvedeno na svých webových stránkách, jestli časopis transparentně komunikuje publikační poplatky a systém recenzního řízení a podobně. Školy se samozřejmě brání vytvářet blacklisty, protože pak se mohou poměrně snadno stát terčem žalob, kdy se nakladatelství, které tím má ohrožené svoje příjmy, brání, že na seznam bylo zařazeno neprávem.

Co publikací v predátorských časopisech vědci získávali nebo stále získávají? Vy už jste mluvil o podmínkách grantů publikovat výsledky, hraje roli i třeba postup v kariéře?

Hlavně to byly peníze, protože systém hodnocení a financování vědy historicky byl, už se od toho naštěstí upouští, založený na tzv. kafemlejnku. Semlely se jednotlivé publikační čárky, přetavily se na publikační body, a ty se pak přetavily na peníze. Jednotlivé vysoké školy a fakulty pak tyto peníze přesunuly na katedry a na jednotlivé autory.

Motivace tedy mohla být zčásti finanční, zčásti ale samozřejmě i kariérní, protože habilitační a jmenovací kritéria jsou založena i na kvalitativním hodnocení. Je ustavena nějaká hodnotící komise, která zhodnotí celkový přínos uchazeče k rozvoji poznání v daném oboru, a to se částečně opírá o kvantitativní kritéria, tedy o počet publikačních čárek. Dneska se naštěstí dává mnohem větší pozor na to, z čeho jsou tyto publikační čárky sestavené...

Dá se jednoduše a priori říci, že texty v predátorských časopisech jsou nekvalitní? Přichází doba umělé inteligence. Co to bude znamenat pro vědecké publikace? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.