Největším nepřítelem slovinských solných polí je bahno a déšť. Tradiční metodu čištění soli místní používají už od středověku

Slovinsko má sice jen 47 kilometrů pobřeží, ale dají se na něm najít unikátní zákoutí. Až na jihu u hranic s Chorvatskem jsou solné pánve, kde se sůl z mořské vody získává už 12 století. Ne vždy to ale byla sůl čistě bílá. Místní lidé přišli na to, jak zajistit, aby nánosy bahna nedávaly soli šedivý odstín. U solných rybníčků a bazénů ve slovinském Sečovle se o to zajímal reportér Pavel Novák.

To, co je dnes plání se solnými pánvemi, byla dřív delta řeky Dragonja. Čerstvá sladká voda sem stále přitéká, ale těm, kteří se starají o těžbu soli, spíš dílo hatí, než aby jim pomáhala.

Čtěte také

Strážkyně přírodního parku Maja Makovcová ukazuje k obzoru, kde se blýská hladina Jaderského moře. Odtamtud se kanálem přivádí mořská voda do prvních bazénů, kde se odpařováním zahušťuje. Než se voda dostane do mělkých solných pánví, je 5krát slanější než mořská.

Sinice ve službách soli

Jednotlivá pole tak tvoří čtyři řady šesti bazénků, ve kterých se udržuje asi centimetr vody. Salinita, tedy obsah soli v takovém roztoku, se za slunečného počasí rychle zvyšuje a sůl začíná krystalizovat.

Jenže sůl by byla od nánosů bahna řeky Dragonje špinavá, šedá. Její bělost zajišťuje tenká vrstva modrozelených sinic na vystouplém dnu bazénků. Krustička vytvořená speciální bakterií, kterou se musí bahno nakazit, se jmenuje petola. Tato metoda oddělení krystalické soli od bahnitého dna se v Sečovle používá od 14. století.

Když ne na talíř, aspoň na silnici

Od nánosů říčního bahna chrání solná pole tenká vrstva vytvořená speciální bakterií

Když se přírodní povlak petola poškodí, třeba sklízecím hrablem nebo kamenem neopatrně hozeným do bazénku, musí se znečištěná sůl použít už jen na zimní posyp silnic. Do kuchyně už se nedostane.

Petola bývá na začátku sklizně soli asi centimetr tlustá a udrží i lehce našlapující dělníky. Každý rok se ale musí obnovit a bakterie se musejí nechat pracovat na nové vrstvičce.

Největším nepřítelem dobyvatelů soli z mořské vody ale není černé říční bahno. Jsou jím černé mraky.

Soli déšť nesvědčí

„Déšť je u nás velmi nevítaným hostem. Když začne pršet, zastaví to celý proces odpařování. Koncentrovaná slaná voda se naředí a můžeme celé to kolečko vedoucí ke krystalizaci soli opakovat,“ vysvětluje Maja Makovcová. „Malé přeháňky tolik nevadí, ale když prší celý týden, přijde veškerá práce vniveč.“

V Sečovle tedy vůbec nejsou rádi, když prší. Na rozdíl od místních pěstitelů zeleniny. I bláto, se kterým bojují celá staletí, bylo vzato na milost a uplatňuje se ve zdejších lázních.

Až na rozhraní moře a krystalizačních bazénků jsou domky lázní Lepa vida, kam hosté jezdí elektrickými vozítky. Tam si užívají koupelí v koncentrované slané vodě nebo zábalů do slaného bahna.

Léčí, ale taky výborně chutná

Čtěte také

Se solí ze Sečovle se ale dá v kuchyni i v koupelně nakládat různě. Hodně o tom ví Blaž Lušina, prodavač ve firemní prodejně Piranske soline na náměstí přístavu Piran. V nabídce jsou koupelové i peelingové soli, slaná mýdla nebo bahenní masky.

Bahno je podle pana Blaže zvlášť blahodárné při léčení revmatismu. A vůbec nejzvláštnější jsou slané sladkosti. Čokoláda se solí je prý jeden z nejlepších výrobků továrny Piranske soline. Lehká slanost totiž dává vyniknout chuti čokolády. Kdo nevěří, měl by si zajet do Piranu a vyzkoušet to.

autoři: Pavel Novák , and
Spustit audio

Související