Evropská metropole soli si připomíná svou zašlou slávu už jen v muzeu

Obchod se solí byl po staletí zárukou ekonomické prosperity města
Obchod se solí byl po staletí zárukou ekonomické prosperity města

Německo je jednou z nejslanějších zemí na světě. Pod jeho povrchem leží podle odborného odhadu na 220 bilionů tun soli. A to není rozhodně žádný nový objev. Už v hlubokém středověku věděli, že pod zemí je soli víc než dost. Severoněmeckému Lüneburgu dopomohla právě sůl k nesmírnému bohatství a slávě.

Ze sluchátka, které je v lüneburském muzeu soli připojené k sudu se solí, se ozývá ryk divoké svině. Samice tohoto sudokopytníka je ústřední figurou lüneburské pověsti.

„Před více než tisíci lety,“ říká hlas ze sluchátka, „kdy se vůkol rozléhaly neprostupné lesy, objevili lovci stopu divokého prasete. Našli svini s bílými štětinami. A když ji skolili, zjistili, že je bílá od soli, z jedné bažinaté tůně, ve které se rochnila.“

A tak se prý v Lüneburgu objevila sůl, vlastně hodně soli.

Čtěte také

Bezedné ložisko

„Solné ložisko sahá do hloubky až čtyř kilometrů. A protože se vědci nedovrtali dna, leží sůl nejspíš ještě hlouběji,“ říká Margaret Thomsenová. Provází mě muzeem soli, které stojí na místě, kde byl od 10. až do 20. století místní solivar. Sůl se nachází tedy přímo pod námi.

Expozice Muzea soli v Lüneburgu

„Podzemní voda rozpouští v hloubce přibližně 25 metrů vrchní vrstvu solného ložiska, takže vzniká solanka. Tu pak ze země odčerpávali do solivaru, kde z ní vypařováním získávali sůl,“ vysvětluje Margaret.

U stěny vytéká z podzemí ze třech kohoutků 26procentní slaný roztok – solanka, kterou je možné na místě ochutnat. Pár kapek úplně stačí, se solí se to nemá přehánět.

Čtěte také

Sůl nad zlato

„Lüneburg dodával ve středověku sůl do celé severní Evropy. Měl monopolní postavení,“ konstatuje Margaret. A to vlastně kvůli jedné relativně malé rybě, které se daří v Baltu a Severním moři.

„Sůl se spotřebovávala v ohromném množství jako konzervační látka. V postním období před reformací, kdy lidé nesměli 140 dní v roce jíst žádné maso, se jedl v soli nakládaný sleď – slaneček,“ doplňuje moje průvodkyně.

Lüneberg býval označován za evropskou metropoli soli

Pokud si tedy třeba císař Karel IV. poručil ve své Praze slanečka, s pravděpodobností hraničící s jistotou dostal sledě – v tehdejší řeči herynka – naloženého právě v lüneburské soli.

Město v pohybu

Přestože se lüneburský solivar snažil držet krok s dobou a stroje nahradili lidskou práci a přestože je pod zemí soli stále dost, musel jako ztrátový podnik v roce 1980 zavřít. Slávu někdejší solné evropské metropole připomíná ovšem nadále zdejší muzeum.

A nejen muzeum, jak říká Margaret Thomsenová. Ta část Lüneburgu, která leží přímo na solném ložisku, za posledních tisíc let trochu odtěženém, se totiž pomalu propadá. Je o tři až čtyři metry níž než zbytek města.

Těžba a zpracování soli bylo v Lüneburgu ukončeno v roce 1980