Vzpomínky na Osvětim uchovává projekt Paměť Romů

V roce 1943 čekal Zdeňka Daniela a jeho rodinu hromadný transport do Osvětimi.

“Dostali jsme nařízeno, že si máme vzít nejnutnější věci a stravu na dva dny. To už jsme věděli, co se děje, protože to dělali na dvě etapy. Jedni šli v březnu a nás vzali až v květnu,” začíná své vyprávění pro projekt Paměť Romů organizace Romea pamětník, kterému v té době bylo pouhých 14 let.

“Eskorta nás vlakem přivezla do Brna a odtud nás odvezli do ‚robotárny‘, kde dřív bývali trestanci. Tam jsme pak přicházeli na gestapacáké velitelství, kde nás rozdělili. Naši a tetčinu rodinu určili, že nepůjdeme. Ostatní, že půjdou. Ale někdo z brněnských Romů se ozval: ‚No jo, ty co mají peníze, tak ty nebudete brát. Jenom nás, ty obyčejný,‘ a tak velitel řekl, že všechny. Ale jeden četník z Oslavan se zasadil o tetku a ta si vzala mě a ještě dvě děcka k sobě. Maminka nemusela, ale měla tátu ráda a řekla: ‚Když jde manžel, já jdu taky.‘ A tak šla taky, no...”

I přes jeho protesty a přání zůstat s rodiči ho na poslední chvíli zachránil četník, který ho z transportu vytáhl a dovolil mu, aby zůstal se svou tetou:

“Já nevěděl, já chtěl s rodičema. A přišel někdo z těch tajných v civilu a vzal mě, že já tam nepatřím. Já jsem řval, že chci taky, ale on mě ještě vytáhl ven.”

I rodina pana Hauera zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi:

“Jeho ženu s dětma zatkli první, ve Smržicích u Prostějova. Šli přímým transportem do Osvětimi. To bylo v roce 1943 a šlo o jedny z prvních transportů do Auschwitzu. Tady v těch knihách je to přesně zapsáno – příjezd a datum úmrtí. Během zhruba 14 dnů byli pryč.”