Palachova pochodeň plála proti cenzuře. Stal se symbolem okupací znásilněného Československa

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem,“ napsal 16. ledna 1969 ve svém pokoji na vysokoškolské koleji Jan Palach. Tři kopie adresoval konkrétním lidem a organizacím, čtvrtou si strčil do aktovky a odešel na Václavské náměstí.

„Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň,“ pokračuje dopis.

Čtěte také

Jan Palach byl jako bratři Mašínové. Poslechněte si, jak na Palacha vzpomíná jeho kamarád z dětství

Znásilněné Československo

Krátce po půl třetí odpoledne se Jan Palach pod rampou Národního muzea polil hořlavinou a zapálil.

„Tady u domu potravin jsem viděl, jak kolem mě běží hořící člověk. Od paty až k hlavě hořel. Bylo to jako když hoří benzínem, nějakou hořlavinou,“ popisoval později toho dne dispečer Dopravního podniku. „Tak jsem sundal rychle kabát, běžím za ním, snažím se ten kabát na něj hodit. Přitom on upadl tady na vozovce, tak jsme to na něm uhasili a odvezli ho do Legerovy ulice na spáleniny. Byla to hrozná podívaná na toho člověka.“

Díky svědkům a také dopisu, který zanechal, se zpráva o činu Jana Palacha začala rychle šířit nejen v Československu.

„Zpráva, že se zapálil, uprostřed Evropy, mladý člověk, vyvolala velký zájem po celém světě. O tom činu mluvil papež, mluvila o něm celá řada politiků. V mnoha očích Palach symbolizoval znásilněné Československo, které se proslavilo jakýmsi pokusem o lepší verzi socialismu,“ popisuje historik Petr Blažek, ředitel Muzea paměti 20. století.

Čtěte také

Jan Palach doplnil formu hořící pochodně o politickou hru, popisuje historik Petr Blažek

„A najednou to všechno končí a přichází – tak jako vždy v souvislosti se Sovětským svazem – to násilné potlačení. Jan Palach se pro ně stal, řekl bych, symbolem té zoufalé situace v Československu,“ míní historik.

Morální apel

Lékařka Zdena Kmoníčková nahrála 17. ledna 1969 krátký rozhovor s popáleným Janem Palachem. Z něj se dochovala jeho věta „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ Palach zemřel o dva dny později.

„Tento čirý čin namířený přímo do středu našeho myšlení burcuje nás k neúprosné nutnosti změnit způsob života a myšlení každého z nás,“ pronesl v den jeho smrti Michael Dymáček jakožto předseda svazu vysokoškolského studentstva.

Čtěte také

„Všichni funkcionáři se na lidi vykašlali.“ Po zrušení cenzury byl rozhlas čím dál víc kritický, například v pořadu o Želivce

„Jan Palach protestoval proti morální neoprávněnosti cenzury jako takové a proti ilegálním zprávám. Jeho postoj a mínění je bezvýhradně i naším postojem, naší míněním. Vedli jsme a dále vedeme boj za prosazení jeho požadavků,“ dodal Dymáček ke stanovisku studentů.

Na Palachův čin zareagoval i komunistický režim. 19. ledna 1969 vyhlásil pohotovost bezpečnostních složek. Vyhoštěno bylo 16 zahraničních novinářů a československé redakce dostali pokyn, aby vydávaly jen oficiální sdělení.

Významnou památku na Jana Palacha se podařilo získat sochaři Olbramu Zoubkovi. O posmrtné masce uslyšíte v dalším díle našeho seriálu.