Vyhrát olympiádu je sen. Snít a trénovat ale nestačí. Je potřeba dozrát a porazit hlavu, říká zlatý Fuksa

Když doběhne závod atlet, může za cílem padnout na zem vyčerpáním. Vy musíte zůstat na lodi, i když do závodu dáte víc než všechno. Nechce se vám také padnout na hladinu a třeba splývat?

Čtěte také

Rychlostní kanoista Martin Fuksa má zlato. Na kilometrové trati nedal soupeřům šanci

Jsou závody a tréninky, kdy se mi přesně tohle chce udělat. Olympijské finále to ale nebylo. Poslední desítky metrů jsem měl takový náskok, že jsem si mohl dovolit zvolnit a užít si cílovou rovinku na 100 %. Vlastně jsem vůbec nechtěl, aby závod skončil. Chtěl jsem si to užívat co nejdéle. Vždycky jsem říkal, že vítěz není nikdy unavený. A tady se to jenom potvrdilo. Zítra bych zkrátka mohl jet znovu.

Když jste projel cílem, myslel jste na tátu, dědu, maminku, bratra, tety, tedy na celou vaši kanoistickou rodinu?

Asi ano, ale popravdě si moc nepamatuji, na co jsem v cíli myslel. Vím, že mi to nedocházelo a nedochází, že jsem olympijským šampionem. Vždycky jsem k těmto lidem vzhlížel a chtěl jsem této mety také dosáhnout, ale nikdy jsem si nevěřil, že bych mohl by až takto dobrý.

Za medaili jsem obrovsky moc rád. Myslím si, že si to celý tým za všechnu tu dřinu a roky práce zaslouží.

Když jsem vás pozoroval v televizi na stupních vítězů, hltal jste každý okamžik tak, aby ve vás zůstal co nejdéle. Je to tak?

Čtěte také

Po těch letech je to hodně emotivní, říká kanoista Martin Fuksa po zisku zlaté olympijské medaile

Ano, bylo to tak. Vždycky jsem prožíval všechny stupínky, na tom nejvyšším jsem ale nikdy nestál. Nikdy nevíte, jestli toto není poprvé a třeba naposledy, takže jsem si to chtěl užít na maximum. Nechtěl jsem, aby ten moment skončil. Slyšet hymnu na prvním stupínku je něco, co si musí přát každý sportovec. Mockrát jsem si to vysnil, stalo se to ale až na mé třetí olympiádě. Bylo to nesmírně emotivní.

Vy jste nebydlel v olympijské vesnici, ale v domě nedaleko jezera, kde se jezdilo. Byl to dobrý tah?

Byl to super tah po dvou předchozích olympiádách. Olympijská vesnice je skvělá, ale člověka to trošku odvádí od sportovních myšlenek. Já jsem věděl, že se chci stoprocentně soustředit na závody. Děkuji moc Českému svazu kanoistů, že mi bydlet mimo vesnici umožnil. Strašně moc jsem si tam odpočinul, protože jsem si mohl na chvíli od sportu odpočinout. Skočil jsem si do bazénu, válel jsem se na gauči a bylo to skoro jako doma.

Hodně to pomohlo mé hlavě, která mi to V Riu a Tokiu zkazila. Řekl bych, že jsem už medailí mohl mít víc, ale pokaždé jsem to neustál. Možná jsem na to potřeboval dozrát, a teď jsem to zvládl jak fyzicky, tak hlavně i psychicky.

Když připlujete na start, poznáte podle řeči těla soupeřů, jak na tom který je?

Čtěte také

iROZHLAS

Řekli jsme mu jen, ať se nešetří na závěr. Je vidět, že poslechl, říká otec olympijského vítěze Fuksy

Za svoji kariéru jsem se už naučil být sebevědomý a chvíli pozornost soupeřům nevěnovat. V Paříži jsem si dal za cíl soustředit se hlavně sám na sebe a neřešit ostatní. A to se mi, myslím, povedlo. Brácha mi říkal, jak se na mě pořád někdo kouká, já jsem se na ně ale koukat nechtěl. Snažil jsem se jít svojí vlastní cestou, a nakonec se to ukázalo jako správná věc.

Ve Francii se jelo na jezeře. Jaká je to voda?

My rozdělujeme vodu na lehkou a těžkou. Například v Račicích je docela lehká, ale my máme na Labi, kde trénuji v Nymburce, vodu těžkou, což mi vyhovovalo, protože tady byla taková těžší. Je ale důležité říct, že aby se člověk stal šampionem a olympijským vítězem, je nutné, aby se všechno sešlo. A to se stalo.

Rok předtím jsem si vysnil, aby mi vítr foukal do zad. A ono se to teď stalo...

Rok předtím jsem si vysnil, že bych byl strašně rád, aby mi foukal vítr do zad a nejlépe zprava, protože to je prostě pro mě nejideálnější. A včera tady tak foukalo. Za celou svoji kariéru jsem k nebi poslal nespočet proseb a vždycky jsem za to poděkoval, ať jsem dopadl jakkoli. A včera mi to pomohlo, včera si to sedlo úplně všechno a tak to má být.

Máte více kánoí pro různé typy počasí? Třeba jednu do vln, jednu na klidnou hladinu, jednu do větru, jednu do bezvětří?
Vůbec ne. Mám jeden typ kánoe, která by měla vydržet úplně všechno. Je to tedy spíše o tom, co mně nejlíp sedí, kde nejlíp cítím záběr a kde nejvíc můžu prodat to, co jsem natrénoval.

Nechci říct, že něco jiného by bylo horší, porval bych se se vším, ale toto způsobilo, že jsem měl největší klid na duši a v hlavě. To je v olympijském závodě důležité, protože všichni tady jsme natrénovaní na 100 procent, a záleží jenom na detailech, které tentokrát stály všechny při mně. Proto to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Co by podle Martina Fukse potřebovala rychlostní kanoistika nejvíce, aby o ni byl pořád zájem? A co čeká olympijského šampiona po olympiádě? Poslechněte si celý rozhovor.