Po těch letech je to hodně emotivní, říká kanoista Martin Fuksa po zisku zlaté olympijské medaile

Kroutíte hlavou, Martine, už tomu věříte?

Samozřejmě tomu věřím, ale nějak si to neberu. Jsem hrozně rád, že jsme vyhrál závod. Teď jsem trochu naměkko, protože za mnou přišli taťka s dědou a poprvé jsme se objali. Po těch letech je to hodně emotivní.

Vy jste po tom olympijském zlatu toužil opravdu hodně let. Získával jste všechno možné, vyhrával jste všechno možné, ale teď máte to vytoužené olympijské zlato. Celou tou svou cestou jste prošel bez zaváhání, de facto jste všechny soupeře porazil. Jste spokojen nejen s tou zlatou, ale i s tou cestou, kterou jste jí dosáhl?

Osud to prostě chtěl takhle, abych nezískal medaili na začátku kariéry, ale spíš dejme tomu v její polovině. Asi to tak mělo být. Kdybych ji získal na první olympiádě, tak bych už neměl do závodění tolik chuť. A tím, že jsem to získal až na třetí olympiádě, tak jsem si na to musel počkat a všechno se to sešlo. Minulý rok jsem poprvé vyhrál svět, narodila se mi dcera a je to všechno jiné. Teď mi to všechno dochází.

Je to takový splněný sen, ale snil jste o tom, jakým způsobem to vyhrajete? Vy jste tady překonal olympijský rekord. Podle mě vaši soupeři vůbec nemohou vědět, jak vypadáte, protože vám neustále koukali na záda. Jak si užíváte to, že jste všem favoritům ujel o loď a víc?

Já jsem si poslední metry užíval, že jsem dokonce nejel naplno, což je neuvěřitelné si tohle dovolit v olympijském závodě. Já jsem si poslední desítky metrů užíval a skoro jsem nechtěl, aby ta cílová rovinka přišla. Měl jsem tolik sil a chtěl jsem si to užívat co nejdéle, což se mi povedlo se vším všudy. Těším se na ty okamžiky, až se víc uvidím s rodinou, pokecáme si o tom a užiji si to na maximum.

Jak jste řekl, ta cesta byla skvělá. Semifinále jsem se trochu bál, protože tam bylo šest rychlých lidí a říkal jsem si, že to nebude úplně sranda. Ale když to řeknu sebevědomě, tak to hrozná sranda byla. Já jsem jel sám svoje tempo, dojel jsem do cíle se spoustou ušetřených sil a bylo to úplně skvělé. Klaplo to se vším všude. Myslím, že když chcete vyhrát olympijské hry, tak při vás musí stát ten nahoře, při mně stál. Musí všechno klapnout, mně všechno klaplo, a proto si teď mohu říct, že jsem olympijský vítěz.

Vy jste tu poslední dvoustovku ten závod jak jste říkal užíval, že jste to tempo zvolnil. Stačil jste se i třeba podívat po tribunách?

Já jsem na poslední dvoustovce ještě trochu zrychlil, protože jsem nechtěl až moc povolit. Protože když člověk moc povolí, tak vytuhne a pak bych nemohl zrychlit. To vyloženě povolení bylo nějak sto metrů před cílem. Ale po tribunách jsem se nedovolil se podívat. Díval jsem se jen periferně vlevo a vpravo a viděl jsem, že tam nikdo není.

To, co se dělo na tribunách vám pak popíší, kteří tam skákali. Nejvíce Martin Doktor, protože ten na svého nástupce čekal 28 let a jste jím vy. Co budou první slova s Martinem Doktorem?

My už jsme se viděli, tak mě objal, to bylo skvělé. Samozřejmě řečeno v tom olympijském finále. Já doufám, že už jsem mu byl nástupcem několik let zpátky. Já to neřeším. Pořád si říkám, že jsem vyhrál závod tady v Paříži a ona je to olympiáda. Když poslouchám ty sportovce, jak říkají, že jim to pořád nedošlo a dojde jim to později, tak jim konečně věřím. Mně to ještě nedošlo. Měl jsem tu pár emotivních chvilek, ale myslím, že si to za chvíli užiji ještě víc.

Až budete s rodinou a poté i s tou medailí. Jak se na ni těšíte?

Extrémně. Já jsem nikdy na medaile nekoukal, protože jsem říkal, že se podívám na tu svoji. Nikdy jsem nedržel olympijskou medaili v ruce, ani někoho jiného, nechtěl jsem ji vidět. Vždycky jsem si říkal, že si sáhnu na tu svoji a to se mi dnes splní.

S medailí na krku

Martin Fuksa odevzdal pádlo a v ruce má zlatou medaili. Jaká je?

No krásná. Čekal jsem na ni pár let. Já se nikdy na ničí na olympijské medaile nekoukal, ani na instagramu. Ale říkal jsem si, že je potřeba to změnit, takže tuhle jsem si nastudoval a vysnil jsem si, že ji budu mít na krku. Teď poprvé v životě vidím zlatou olympijskou medaili, sen se stal skutečností.

Prý je v ní kousek Eiffelovky, tak která část to bude?

Podle toho, co jsem koukal, tak asi ta přední, jelikož má jinou barvu, než zlatou a myslím, že Eiffelovka zlatá není. Takže takový stříbrný šestihran, ale krásný.

V anglické části rozhovoru jste moc hezky mluvil o vašem malém klubu, že pocházíte z malého města, tak jestli byste to převedl do češtiny pro české fanoušky.

Je to takové klišé, že kluk z malého města se stal olympijským šampionem, ale je to pravda. Já pocházím z Nymburka, který má 15 tisíc obyvatel a se svým rodinným týmem trénuji tam dodnes. Taťka, děda, brácha a všichni ostatní se o mě starají. Především samozřejmě holky. Máme tam dobrou partu lidí, takže jsem říkal, že pokud chce někdo začít s kanoistikou, tak Nymburk je rozhodně to správné místo.

Taťka, děda, brácha, to je takový triumvirát kolem vás úplně pořád. Ty mediální povinnosti už jsou poměrně dlouhé. Chápu, že chcete za svými nejbližšími, tak za kým jiným, než za touto trojicí, se kterou jste se tu už několikrát pozdravil?

Na tribuně mám ještě manželku, mamku a další rodinu, tak bych je už samozřejmě rád viděl. Já nevím, kolik je hodin, ale je hustý, že jsem je ještě nestihl ani obejmout. Ale aspoň to mám rozprostřené do celého dne a o to víc si to budu užívat. I v tom závodě jsem byl hrozně rád, že jsem poslední desítky metrů nemusel jet naplno. Celou dobu jsem si užíval a říkal jsem, že vyhraju ten závod v Paříži. Neříkal jsem tomu olympiáda, ale teď už můžu, jsem olympijský šampion.

Váš otec říkal, že jste se hodně změnil s narozením dcery, je to možné?

Těžko říct, jak to vnímá. Mně to jako žádná velká změna nepřijde. Velký dík patří Aničce, která obstarává všechna ta vstávání v noci a posledních několik týdnů mě nechala, že jsem nemusel dělat skoro nic. Teď se strašně těším až pojedu domů a obejmu Emily, škoda že není tady.

Budete spát s olympijskou medailí?

Budu, určitě.