Vilma Cibulková: Slovo je obrovský kalibr, je horší než jakékoli zbraně. Vždycky bylo nejsilnější, proto bylo na počátku

14. květen 2022

Přední divadelní a filmová herečka si s Lucií Výbornou přišla povídat v den, kdy Český rozhlas slaví 99. narozeniny. Rozhovor v netradičních kulisách mobilního vysílacího studia zaparkovaného před budovou rozhlasu na Vinohradské třídě měl díky tomu kromě posluchačů také diváky z řad kolemjdoucích nebo těch, kdo se přišli podívat na rozhlasový den otevřených dveří. A nemohl se vyhnout tomu, co pro Vilmu Cibulkovou znamená práce se slovem a s hlasem.

Kdybychom tady nevysílali spolu a nedělali rozhovor a ty bys normálně natáčela nějakou audioknihu nebo nějakou četbu – co jiného by viděli tady naši dnešní posluchači, potažmo diváci, než to, co vidí teď? Vím, že si ráda děláš pohodlí, že si sundal boty a všechno, co chrastí…

Ano. Velmi ráda natáčím ve stoje, velmi ráda natáčím na barové židli. Protože ve chvíli, kdy točíte šest hodin ve studiu, tak odcházejí záda, odchází hlava, protože jsem neustále skloněná a jsem v křeči. Pak se to podepíše pochopitelně i na hrdle, protože se nesmíš pohnout, obracíš stránku za stránkou…

Jako interpret nesmím vnucovat čtenáři to, co autor myslel.
Vilma Cibulková o načítání audioknih

Ono se zdá, že natáčet audioknihu je velmi jednoduché, ale je to téměř tříměsíční práce. Ve finále po těch třech měsících zjistíš, že jsi tu knihu přečetla vlastně šestkrát. Nejdřív si ji musíš přečíst, potom si musíš udělat notový záznam a pak každý den, než jdeš do studia na těch šest hodin natáčení, si přečteš znova těch 40 stránek. A pak nejméně pětkrát opakuješ to, co už jsi natočila. Takže se většinou vracím z Řep ze studia přes celou Prahu a umím téměř těch 50 stránek nazpaměť.

Takže se člověk těch svých hrdinů rád zbaví, anebo to máš, jako když čteš knížky? Protože ty jsi někde říkala: „Když román dočtu, obyčejně si i popláču, protože mám pocit, že mě opustili přátelé…“

Vilma Cibulková s Lucií Výbornou před budovou rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě

Přesně tak. Naopak ve chvíli, kdy si navlíkneš všechny postavy, navlíkneš si autora a příběh, tak to je velký smutek. To je jako když tě opustí někdo z rodiny. A je to s každou knihou – jestli jsou to Vzpomínky na Afriku, jestli je to Vyhnání Gerty Schnirch, a žiješ tam s 27 postavami, jestli to Šikmý kostel, jestli je to klasika jako Valmont…

Velmi nerada opouštíš ten svět, ve kterém vlastně tři měsíce žiješ. Je to nádhera. Jsem čtenář, to znamená, že nerada opouštím jakoukoli knihu, kterou dočtu.

A když si přečteš takovou knihu v soukromí jako Vilma Cibulková, máš potřebu říct: Z tohoto by byla skvělá audiokniha, to lidi musí slyšet. Já dobré knihy ráda dávám dál, ale audioknihu jsem načetla jenom jednu.

Je to velmi křehké téma, protože já jako interpret nesmím vnucovat čtenáři to, co autor myslel. Neustále se pohybuješ na pavučině toho „nevnucuj posluchači“…

Sama jsem vyrostla na rádiu a velmi ráda jsem si pouštěla příběhy podle své vlastní fantazie, podle toho, jak na mě působí. A co čtenář, tak to film. Nejsme všichni stejní. A já jako interpret se nesmím dopouštět vnucování své vlastní myšlenky a svého vlastního postoje. Je to velmi křehoučké. Učím se to celých těch 10 let, co dělám audioknihy.

Slovo je horší než zbraň

Je pro herečku mocnější nástroj než slovo? Těch nástrojů máte hodně…

Měla jsem takové období, kdy jsem si před 10 lety řekla, že mluvit by se mělo až ve chvíli, kdy má člověk co říct. A takto jsem si chtěla vlastně uzpůsobit už i svoji existenci na jevišti – najít si takové role, které by se daly odtančit a nějakým způsobem fyzicky nebo výrazovým tancem vyjádřit což byl můj sen.

Vracím se zpátky k té knize, která je u nás u každého vevnitř, v duši. K té, kterou mi předala máma, děda, prababička... Tam je to slovo nejkrásnější a nejvzácnější.

Částečně se mi to povedlo, ale neměla jsem ráda konverzační témata a tak dále, jednoduché konverzační, francouzské, odlehčující komedie. Vím, že je to fajn, ale mně to před těmi 10 lety bylo jakoby proti srsti. A teď poslední dobou mě zase provází slovo zpětně a myslím, že je to svázáno i s tou situací, která se dnes děje.

Čtěte také

To, co se stalo před třemi lety nebo ten strach, ta manipulace – to, co dokázalo slovo před třemi lety učinit s lidskou psychikou, s úzkostí, se strachem, s předčasným umíráním, jenom ze strachu a tak dále. Když jsem si uvědomila, že vlastně slovo je obrovský kalibr a že je asi horší než jakákoli zbraně. Vždycky bylo nejsilnější, proto bylo na počátku.

A vracím se zpátky k té knize, která je u nás u každého vevnitř, to znamená u té knihy, kterou mi předala moje máma – vevnitř. Nemyslím tu, kterou musím číst. Je to to, co předal děda, to, co předala prababička. To je ta kniha vevnitř v nás, v duši. A tam to slovo je asi nejkrásnější a nejvzácnější.

Jaké bylo dětství Vilmy Cibulkové? Jak vzpomíná na svého někdejšího partnera, režiséra Jiřího Macháčka? A co ji bavilo na její roli v novém thrilleru Roberta Sedláčka Promlčeno? Poslechněte si celý rozhovor.

Vilma Cibulková během rozhovoru s Lucií Výbornou v mobilním studiu Radiožurnálu
autoři: Lucie Výborná , and
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...