„Když střela zasáhla náš dům a tlaková vlna vyrazila dveře, na nic už jsme nečekali,“ vzpomíná Nina z Ukrajiny

Dnipro. Jedna z dalších bezesných nocí, kdy se společně s uprchlíky ze záporožské a luhanské oblasti ukrýváme v době leteckého poplachu v podzemí hotelu.

Pocity a traumata běženců lze jen těžko popsat. Každý z nich to snáší jinak. Dvacetiletý Ruslan ze Severodoněcku se snaží nedat najevo svůj strach, zatímco jeho máma se chvěje a pláče. Babička smířeně mlčí.

Čtěte také

Svědectví ze Severodoněcku: Živé štíty? Starosta chodí od domu k domu a přesvědčuje lidi, aby před válkou utekli

S fotografkou Ivou Zímovou a Ruslanem počítáme tzv. přílety, což jsou zásahy raketami někde nedaleko. Pro Ruslana nejsou tyto exploze ničím novým.

„V Severodoněcku jsme seděli v podzemí naší školy. Přiletěl granát a rozmetal celý zadní vchod. Další granát zasáhl střechu a třetí podlaží. Když jsem tam tahal kufry, ruksaky a tašky z bytu, nad hlavou mi prosvištěly rakety z raketometů Grad. Babička odhodila všechny tašky a utekla do sklepa. Napadlo mě, že i když všechno odhodím, stejně daleko neuteču. A když slyším, jak to sviští, neletí to na mě,“ popisuje.

Po dvou týdnech je vojáci vytáhli ze sklepa, ve kterém se tísnilo asi tisíc lidí, a odvezli je postupně do nedaleké Bělohorivky, kde byl pod vodárnou protiletecký kryt ještě ze sovětských časů.

„Vystupujeme z auta a voják nám říká: tady se můžete vykoupat. Tekoucí vodu jsme neviděli dva týdny, a tady tekla i horká. Z Bělohorivky nás potom do Dnipra odvezl ředitel vodárny Ivan Jurjevič. Je to dobrý člověk, pomohl tak mnoha lidem, a zadarmo. Ve škole zůstalo asi 300 lidí. Pak na ni svrhli bombu a všichni tam asi zahynuli. Nikdo se ta těla ani nesnažil odtud vyprostit,“ říká Ruslan.

Čtěte také

Žijeme jako bezdomovci, jsme sklepní lidé, popisují každodenní realitu obyvatelé ostřelovaného Bachmutu

Dům už neexistuje

Ve vedlejší sklepní místnosti vypomáhá s praním a žehlením hotelového prádla paní Nina důchodkyně. I s rodinou sem utekla z města Polohy v záporožské oblasti.

„Když střela zasáhla náš dům a tlaková vlna vyrazila dveře, už jsme na nic nečekali a do půl hodiny jsme byli sbalení. Naházeli jsme věci do auta, navlékli si bílé pásky označující civilisty, označili jimi i auto a vyrazili směrem na Záporoží,“ popisuje Nina.

„Cesta trvala dlouho, protože na ruských kontrolních stanovištích nás důkladně prohledávali a zjišťovali, jestli nemáme příbuzné v ukrajinské domobraně. Rusové měli snazší práci, protože lidi dost udávali. Můj vnuk se strašně bál, ale voják, separatista z Doněcku, se mu vysmál. V Hulajpoli už byly pozice ukrajinské armády. Tam nám naši chlapci řekli, že už jsme v bezpečí a můžeme si ty bílé pásky sundat,“ líčí.

Paní Nina má jediné přání: vrátit se domů do Poloh. Loni na podzim ale přišla zpráva, že její dům už neexistuje.