Vanda Hybnerová: Tátovi jsem odpustila už úplně všechno. Je jenom na mně, jak s ním budu dál žít

Řekla jste, že po tatínkovi jste zdědila, cituji: „Podědila jsem jeho nesnesitelný smysl pro humor, kterým bez varování častoval své přátele i lidi, které vůbec neznal.“ To by mě zajímalo, jak to vypadalo v praxi?

S tátou jsem netrávila tolik času v soukromí, nicméně byla jsem mnohokrát vystavená situaci, kdy ve stáru neměl možnost pravidelně vystupovat a stýskalo se mu po energii a zpětné vazbě obecenstva, tak hrál lidem v prodejně tabáku. Měl svoji oblíbenou prodavačku v nákupním centru, kam jí chodil hrát, bavil lidi v autobuse...

Jako že přišel do tabáku a tam zahrál mimickou etudu?

Třeba. Jezdil nahoru na Cibulku, kde bydlel se svojí poslední rodinou, je to dlouhá cesta po Plzeňské autobusem nebo tramvají, tak se bavil a hrál lidem v tramvaji nebo v autobuse. (směje se)

To vy byste taky zvládla, ne?

Ještě pořád jsem na tom tak, že si do jisté míry svoje soukromí střežím a jsem někdy ráda ve svojí vlastní samotě, když jsem mezi lidmi. I když média bohužel to soukromí narušují... Čím víc je člověk vidět v televizi, v seriálu, tak lidi mají trošku pocit, že jim patřím, i když jdu jen se svýma myšlenkama na ulici. Takže do tohohle se zatím nepouštím, ale ulice jako prostor pro hraní mi vůbec není cizí.

Chtít svoje rodiče nějakým způsobem změnit není možný, je na každým, aby se s tím srovnal a našel si k nim cestu, nebo s nimi tu cestu nešel.
Vanda Hybnerová

Mnohokrát jsme na ulici dělali představení. V době covidu těch okamžiků, kdy jsem na ulici chtěla vyrazit, byla spousta. Dokonce jsme zpětně uvažovali i o bytovém divadle, když nám divadla zavřeli. Já bych se rozhodně nehroutila, kdyby divadla nebyla, protože bych si našla nějaký jiný prostor být k lidem blíž.

Čtěte také

Čapkův plechový robot z R.U.R by byl už směšný, používáme senzory a avatara, říká šéf Laterny magiky

Dnes se bude v branickém divadle v Mim session vzpomínat na Borise Hybnera. Vrátím se ještě k odpouštění rodičům nebo lépe řečeno přijetí vlastních rodičů. Vy jste někde řekla: „Rodiče, už jsem jim odpustila. Přes noc, ráno bylo hotovo. Odpustila jsem jim rozvod i to, že jsou umělci. Jsem jim podobná a celý život mám stres, abych nebyla.“

Je to pár let, co jsem to řekla, a myslím si, že to pořád platí. Změnila se tam akorát okolnost, že táta odešel. O to víc jsem mu odpustila už úplně všechno, protože teď je jenom na mně, jakým způsobem s ním budu žít dál. Proč si to kazit nějakými křivdami, když už si je s ním nemůžu vyříkat.

S maminkou jsem, stále je tvůrčí člověk. Je to umělkyně, vystavuje obrazy, maluje, stále se tím zabývá, je to pro ni klíčová životní záležitost. S mámou je to tak... Člověk se narodí někomu, kdo je nějakej. Chtít svoje rodiče změnit není možný, je na každém, aby se s tím srovnal a našel si k nim cestu, nebo s nimi tu cestu nešel.

Bavily jsme se o tom, že jste se učila pantomimě. Co z toho, co jste se naučila v pantomimě, se vám pak hodilo jako herečce?

Vždycky všechno. Úplně vždycky všechno. Dosud je to tak, že každá role, kterou přijmu, nebo když dělám autorské věci, tak tělo vnímám jako nástroj číslo jedna. Slova jsou pro mě vždycky až číslo dvě.

Jak se z představení „pro pár životem zklamaných kamarádek“ stane film? Kdo z českých herců přišel na konkurz role Brada Pitta? Jak vypadala Liga improvizace? Kdy se Vandě Hybnerové podařilo přijmout svého otce Borise Hybnera? Poslechněte si celý rozhovor.