V Severní Koreji mě zajímal jen příděl jídla. Člověk se pudově smrskne na to nejnižší, přiznává Nina Špitálníková

Chtěl jsem vám říct, že kniha Mezi dvěma Kimy je vynikající, ale co mě dostalo a uzemnilo, je výkladový slovník, který tam je.

Mám ráda poznámky po čarou. Je to psané formou cestopisu. Někteří si všimli, že tam není konec. Psala jsem knihu v těhotenství, když mě opustil partner, takže jsem to úplně nenáviděla. Dopisovala jsem ji s malým novorozencem a už jsem nemohla. Takže jsem tam pak dala historickou část a výkladový slovník.

Studovala jsem koreanistiku a nyní historii, připadalo mi nejdůležitější dát tam co nejvíce reálií a faktů, aby si lidi z toho odnesli také něco jiného, než co jsme tam jedli a dělali.

Kdy jste v Severní Koreji byla naposledy?

V roce 2012. Pak jsem měla letět v roce 2015, kdy jsem ještě žádala jednou o stipendium. Dostala jsem ho, ale asi dva týdny před odjezdem mi bylo odebráno. Severokorejská strana neřekla důvody.

Čtěte také

iROZHLAS

Rusko utužuje spolupráci se Severní Koreou. Hledá tam dělníky i odbytiště zboží

Ale byla jsem trošku ráda, protože jsem už v roce 2014 začala dělat rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Pokud by se to tam profláklo v době, kdy bych tam reálně byla, mohla bych být odsouzená za špionáž. To by nebylo dobré.

Od té doby mám ban. V momentě, kdy jsem věděla, že už znovu jet nemůžu, přišlo mi potřebné o tom mluvit.

Mám Severní Koreu ráda, mám ráda Severokorejce. Odsuzuju severokorejskou vládu.

Máte tu zemi ráda?

Jo. Ta země je hrozně specifická. Každý, kdo tam byl, ji nesnáší, a zároveň ji miluje. Přijedete tam a vidíte severokorejskou každodennost. Jsou tam monumentální sochy, každý má odznáček vůdce na klopě, jste v jiném světě.

Takže tam je nějaká každodennost?

Jsou tam vztahy, je tam všechno. Ale je to těžké nalézt, všechno má uniformitu. Dostat se za propagandu a pozlátko je těžké. Ta země je v něčem magická. Má nádhernou přírodu, je jiná, jinak voní. Mám Severní Koreu ráda, mám ráda Severokorejce. Odsuzuju severokorejskou vládu.

Když jste přijížděla do Severní Koreje, měla jste nějakou představu a říkala jste si: „Tohle bych nikdy, to je něco šíleného...“ Nastal potom někdy efekt, že jste se do toho vcítila a chápala, jak v tom Korejci mohou žít?

Oni nemají jinou možnost. Ale překvapila jsem samu sebe v několika věcech. Za 5 týdnů, kdy jsem tam byla, mě úplně přestala zajímat zahraniční média, bylo mi úplně jedno, co se děje. Zajímal mě příděl jídla – jestli dostanu příděl jídla a co budu jíst. Člověk se pudově smrskne na to úplně nejsnazší, nejnižší, což je jídlo.

Čtěte také

Když mi vzali pas, došlo mi, že mám průšvih, vzpomíná koreanistka Nina Špitálníková na KLDR

Taky jsem si vždycky o sobě myslela, že jsem hrdinka, že bojuju za demokracii a lidská práva, že bych byla protirežimní. A když mě v Severní Koreji zadrželi na ulici a pak šli vyslýchat, tak jsem byla ten, kdo recitoval básně Kim Čong-ila, aby ukázal, že je prorežimní, aby se z té situace dostal. Což rozhodně není hrdinské. Je to strašné, ale přišlo mi v ten moment, že to je jediná možnost, jak se z toho dostat. V ten moment jsem přestala odsuzovat. Není to černobílé.

Jak vznikla severokorejská ideologie čučche? Čím šokuje Severokorejce jejich nejznámější popová hudební skupina? Jaké tresty hrozí za držení zahraničních filmů? Jak funguje v Severní Koreji kastování? A domnívá se Nina Špitálníková, že by někdy mohlo dojít ke spojení Severní a Jižní Koreje? Poslechněte si rozhovor.