„Zůstaly jsme tu, ale bojíme se.“ Ve frontovém městečku Marjinka není práce, místní viní ukrajinské politiky, že je nechali bez pomoci

Malá soukromá pekárna pana Olega Tkačenka v Marjince, frontovém městečku, na dohled od bašty proruských separatistů v Doněcku. Nejen na dohled, ale taky na dostřel.

Čtěte také

iROZHLAS

Ruský prezident podepsal dekret o uznání samozvaných republik na Donbasu. Sekundovali mu jejich lídři

V pekárně pracují tři místní ženy: Natálie, Valja a Lena. Nemají moc času si povídat, ale zběžně se jich vyptávám na situaci. Jaké je žít v místě, které je jen sedm set metrů od nepřátelské linie? Říkají, že už si zvykly, musejí to vydržet. V noci se ozývají výbuchy, ale nejhorší je, když vám střela prosviští nad hlavou.

Polovina obyvatelstva městečko už opustila a není tady žádná práce. Valja říká, že jí nedávno zemřel manžel a ona zůstala bez jakýchkoli prostředků. Sem dochází pracovat alespoň jednou týdně, aby měla na základní věci.

Muži odešli, ženy mají strach

Olegův chléb prodává paní Oksana. Za den si vydělá asi sto padesát korun v přepočtu. „Na první linii se žije dost těžko, mladí z Marjinky odjíždějí žít jinam. Někteří by se chtěli vrátit, ale mají to těžké. Pro naše mužské tady není žádná práce, protože podniky jsou zavřené. Velké díky tady Olegovi Alexejevičovi, že alespoň nám dal tuhle práci. Zůstaly jsme tu, ale bojíme se. Jenom hlupák nemá strach. Všichni se bojí,“ říká.

„Dokud trvaly olympijské hry, válečníci se drželi zpátky, ale poslední dny jsou horší. V noci mi doma drnčela všechna okna. Je to hrozné, nikdy nevíte, co vás v noci čeká. Z televize a internetu vím, co kolem nás děje – nejvíc je mi líto dětí a starých. Promiňte, ale teď už musím běžet… Alexejeviči, nashle!“ loučí se a spěchá domů.

Největší stres? Kromě střel informace

Alexejevič – tedy Oleg Tkačenko – je nejen pekař a protestantský kněz, ale také příležitostný voják a humanitární pracovník.

Čtěte také

iROZHLAS

Ukrajinské děti z válečných zón jsou poznamenané na celý život. I osm let od konfliktu se pomočují

„Mluvíme o stresu, ale stres z ostřelování je jenom jedním druhem. Dalším zdrojem stresu jsou informace, které se na nás valí ze všech stran. Stát moc nedokázal zorganizovat evakuaci lidí. Sám jsem naším církevním autobusem odvezl do bezpečí šest set lidí. A v Kyjevě sedí strýček prezident, který má přímo povinnost tohle dělat, protože lidský život je přece tou nejvyšší hodnotou,“ myslí si.

Oleg Tkačenko z této patálie neviní jen současné ukrajinské vedení, ale i všechny předchozí: „Copak za to nejsou odpovědní politici, kteří nedokázali udržet územní integritu Ukrajiny? Ve chvíli rozpadu Sovětského svazu jsme měli jednu z nejsilnějších armád: více než osm set tisíc vojáků, tisíce tanků, letadla, nejnovější raketové zbraně. Měli jsme flotilu a jaderný potenciál,“ vypočítává.

Vina nepřipravených politiků

„Nemyslím si, že nukleární zbraně potřebujeme, nicméně dnes bychom byli na třetím místě na světě, pokud jde o počty jaderných zbraní. Kdybychom je měli, copak by někdo riskoval konflikt se sousedem, o kterém ví, že je jako Arnold Schwarzenegger?“ pokládá řečnickou otázku.

Čtěte také

„Odsud už odejdu jen do nebe.“ Rukojmí konfliktu na východě Ukrajiny jsou hlavně staří a nemohoucí

Pekař Tkačenko připomíná, že ukrajinská armáda nebyla na válku vůbec připravená: „Co jsme měli k dispozici ve chvíli, kdy nás Putin napadl? Zbytky armády, nefunkční vojenskou techniku a desítky muničních skladů, které za záhadných okolností jaksi samy explodovaly. Měli jsme generály, kteří odjeli do ciziny a koupili si tam celé zámky,“ konstatuje smutně.

Pár dní po tomto rozhovoru na Marjinku dopadly granáty a na ulici zranily jednu ženu. Pekařky Natálie, Valja a Lena i prodavačka Oksana jsou v pořádku. A pekař Oleg? Ten odjel na frontu bránit Ukrajinu.