Sportovce s Downovým syndromem chce zapojit do běžných klubů. Občas nepochopí situaci, připouští trenér Filip

Nechci atletům upírat velké srdce, ale vsadím se, že lidé s Downovým syndromem opravdu běží, co to jde. Na paralympiádě v Koreji jsem viděla neuvěřitelné výkony, které mě dohnaly k slzám a k obrovskému potlesku. A na druhou stranu jeden můj známý, atletický trenér, říká: víš, ty děti už dneska ztrácejí motivaci. Ale tu asi sportovci s Downovým syndromem mají, že? Oni to dělají na plný pecky.

Dělají to na plný pecky, to říkáte správně. Víte, my jsme teprve v začátcích. Pro sportovce s Downovým syndromem je zatím paralympiáda uzavřená. Na paralympiádu jsou pro atlety s mentálním postižením pouze čtyři disciplíny: je to běh na 400 m, běh na 1500 m, vrh koulí a skok daleký. Kdežto pro naše sportovce, kteří nemůžou soutěžit společně se sportovci s mentálním postižením – jsou tam jasné důvody, proč ne – stále není na paralympiádě kategorie.

Čtěte také

Drahonínský: Rád využívám šance, které mi do života přišly. A paralympiáda v Paříži? Vnitřně cítím, že mám splněno

Já osobně se domnívám a budu si přát, aby jednou do budoucna byli součástí paralympijských her a měli tam tři základní disciplíny: běh na 100 m, skok daleký a vrh koulí. To jsou naše velké vize a budeme se na tom sportovně-politickém poli snažit o to, aby se atleti s Downovým syndromem do budoucna paralympijských her zúčastnili.

Vy máte licenci trenéra. Je trénování děcek s Downovým syndromem v něčem odlišné od trénování běžných atletů?

Samozřejmě je. Když se podíváte na sportovce s Downovým syndromem, tak první, co vás napadne, je, že ti sportovci jsou nižší. Průměrně má náš sportovec s Downovým syndromem 154 cm u mužů, průměrná výška u žen je 145 cm. Je tam i mentální handicap, u některých na úrovni lehkého mentálního postižení, u některých na úrovni středně těžkého mentální postižení.

Samozřejmě při tom tréninku není možné, aby tam byl jeden trenér. Potřebujeme i asistenty. Kolikrát se nám stane, že se sportovec s mentálním postižením najednou rozhodne: tak, a chce se mi na toaletu, nekouká doleva, nekouká doprava, vyběhne přes atletický stadion nebo halu a může dojít k nějakému konfliktu.

Nelze to chápat tak, že by se zúčastnili veřejného atletického závodu a běželi s jinými sportovci.

Takže je to odlišné. Mnohem více času potřebujeme na to, aby si určité dovednosti sportovci s Downovým syndromem zdokonalili. Je to samozřejmě jiné, ale vycházíme ze základního atletického tréninku.

Jak snášejí sportovci s Downovým syndromem prohru? Vítězství si představit umím, ale jak jim vysvětlit to, že i prohrát je normální, když je to těžké vysvětlit normálnímu člověku?

To jsou dost obtížné situace. Naposledy jsme to zažili právě na tom halovém mistrovství České republiky v Ostravě, kde jsme byli. Tam jsme situaci vyřešili tak, že jsme i dávali medaili navíc.

Ano, máme snahu těm sportovcům jasně vysvětlit, jak jste říkala, že prohrát je normální. Kolikrát to musíme řešit dosti problematicky, ale ten cíl je jasný. I v tom nám pomáhají rodiče, protože kolikrát sportovec s Downovým syndromem ani nechápe tu situaci: vždyť jsem vyhrál v rozběhu! Ale už si neuvědomí, že rozhodující jsou výsledky z toho finále.

Čtěte také

Nejlíp mi šla štafeta, mentální kouči tehdy neexistovali, vzpomíná bývalý olympionik Luděk Bohman

Snažíme se a je to doopravdy náročná disciplína, abychom to zvládli. Ale postupně si myslím, že se nám bude dařit a sportovci to pochopí.

Sami pospolu

Vy jste říkal, že cílem je, aby sportovci s Downovým syndromem mohli trénovat v běžných atletických klubech. Už někdo adaptoval tuto myšlenku? Už se to někde zkouší?

To je hezká otázka. V současné době je nejvíc sportovců s Downovým syndromem v PSK Olymp Praha, což je velice známý pražský klub, policejní klub. Je tam i Centrum sportu Ministerstva vnitra a nejlepší podmínky pro atletický trénink, jaké tady v Praze mohou být.

Tam je deset sportovců, kteří jsou zaregistrovaní v běžném atletickém klubu, platí si členské příspěvky a my tam máme tři trenéry s atletickou licencí plus další tři asistenty, kteří nám pomáhají. Takže to je konkrétní příklad, kde v rámci běžného atletického klubu sportuje nejvíc sportovců s Downovým syndromem.

Další takový atletický klub je Atletika Holešov, nově teď budeme jednat s atletickým klubem AK Mladá Boleslav, kde už máme sportovce i asistenta, ale budeme ještě domlouvat, aby tam byl i profesionální atletický trenér.

Čtěte také

Tělocviků se třídou, kde seděla Samková nebo Charvátová, jsem se nemohl dočkat, vzpomíná trenér Suk

Takže ano, ta realita je taková, že naši sportovci trénují a trénovat budou v běžných atletických klubech. Není vůbec naší filozofií zakládat kluby zvlášť pro ně. Nevidíme k tomu sebemenší důvod a myslíme si, že i do budoucna by bylo ideální, aby atlety s hendikepem řídil Český atletický svaz.

Jsou ty výkony souměřitelné? S profesionálními atlety asi těžko, ale když třeba jdete na ty veřejné závody, jak souměřitelné jsou ty výkony?

Já vám to vysvětlím. My jsme si vědomi toho, že naši sportovci budou vždy sportovat v rozbězích společně. Nelze to chápat tak, že by se zúčastnili veřejného atletického závodu a běželi s jinými sportovci.

Naším cílem je, aby tam byla skupina našich sportovců, která je součástí toho veřejného závodu. Když vyrážíme závody, kde se účastní ostatní handicapy, tak například v běhu na 60 m je rozběh pouze pro atlety s Downovým syndromem. Není možné to chápat tak, že by se stali součástí toho veřejného závodu.

Jaké momenty Josefa Filipa hřejí u srdce a proč se sportovcům s Downovým syndromem věnuje? Poslechněte si celý rozhovor.