Společná historie a Česká menšina v Chorvatsku

19. červen 2006
kamenný dům

Co mají společného Češi a Chorvati? Pokud vás napadne, že je to chorvatský Jadran, ke kterému každý rok zamíří statisíce Čechů, Moravanů a Slezanů, máte sice pravdu, ale ne úplně celou. Toho společného se najde rozhodně víc.

Co s námi, vnitrozemci, dělá moře... Není to tak dávno, ani ne 20 let, kdy mnozí z nás s napětím očekávali, zda dostanou vysněný devizový příslib, který jim umožní cestu k Jadranu do tehdejší Jugošky, a nebo se opět vydají na Balaton, na Rujanu nebo v lepším případě k Černému moři do Bulharska nebo Rumunska.

Po válce v roce 1945 byly do té doby přímé vazby mezi Čechy a Chorvaty zpřetrhány a po roce 1968 se situace ještě zhoršila. Bývalá Jugoslávie se stala pro československý režim nebezpečím, protože hrozilo, že přes její území se podaří emigrovat snáz, než při pokusech přejít železnou oponu na naší západní hranici. Vraťme se ale do historie, do doby, kdy tomu tak nebylo.

Chorvatské moře viděl už císař Karel IV. Když chtěl ještě jako princ uskutečnit cestu do Itálie, nebyl mu umožněn průjezd Rakouskem, a tak Karel IV. využil nabídky uherského krále, aby projel jeho říší až na Jadran. V městečku Senj se stal hostem chorvatského knížete z Krku a v Senji se také seznámil s mnichy-hlaholity a jejich slovanskou liturgií. Později, už jako císař, je povolal do nově založeného kláštera se slovanskou liturgií v Emauzích, také nazývaného Na Slovanech.

V 18. století byla potom území Česka i Chorvatska součástí Rakousko-Uherské říše. Do Chorvatska se začaly stěhovat rodiny chudých rolníků, a jak říká Lenka Janotová z Daruvaru, bylo jejich rozložení rovnoměrné z celého Česka: "Víme, že přicházeli z Moravy, dokonce některé vesnice jsou úplně moravské, z Valašska, jižních i severních Čech. Počátky po přistěhování byly velmi těžké, každá rodina si nejdříve chtěla zajistit alespoň nějakou existenci."

Přistěhovalci z Česka přicházeli hlavně do chorvatského vnitrozemí. Na přelomu 18. a 19. století se stěhovali na takzvanou vojenskou hranici jako její strážci. Tak vznikla i nejstarší česká osada Ivanovo Selo, jak to potvrzuje Jiřina Staňová z krajanského vydavatelství Jednota: "Tady na místě vesnice probíhala takzvaná vojenská hranice, to znamená, že tady byla země nikoho mezi Osmanskou a Habsburskou říší. Vzhledem k tomu, že tady potřebovali mít nějaké ochránce, vybudovali úplně novou vesnici, na zeleném drnu. Pozvali sem Čechy, kteří se zabývali zemědělstvím, dostali svoji půdu, ale měli určitou vojenskou povinnost. Museli při vyhlášení poplachu ihned nastoupit, mít vojenské přehlídky, každý týden se hlásit a podobně."

Rozvoj české menšiny v Chorvatském vnitrozemí podporovali především majitelé tamního území, šlechtický rod Jankovičů. Podle krajanky Vlaďky Daňkové zde díky lázeňským pramenům vybudovali své hlavní sídlo a později začali prodávat půdu: "Pilní čeští zemědělci tady vykáceli lesy, vysušili močály a právě dnešní hodně velká česká kolonie v Chorvatsku je tedy. Většinou vyrostla z Čechů, kteří si tady koupili svůj kus pozemku a žijí tady čtvrtou, pátou nebo šestou generaci. Mají ještě písemné doklady, jak si jejich pra pra prapředkové koupili od pana Jankoviče tolik a tolik pozemků."

Česká menšina v Chorvatsku se ale časem rozšiřovala. České podniky zde budovaly své pobočky, Češi zakládali lázeňství na pobřeží Jadranu a dnes, jak říká Jiřiny Staňová, najdete Čechy na celém území Chorvatska: "Češi žijí od východní části, od Slavanského Brodu, máme Čechy i v samotném Vukovaru na samé hranici, vlastně až po Rijeku."

Česká menšina je dnes samozřejmě zastoupena i na pobřeží Jaderského moře. Nejde jen o turisty nebo delegáty cestovních kanceláří, kteří se o turisty starají, ale také o přistěhovalce, kteří se na pobřeží přiženili nebo přivdaly a svůj život i bez Jadranu už neumí představit.

Spustit audio
autor: Martin Šulc