Solidarita úplně zkolabovala, myslí si zakladatelka romského festivalu Khamoro Jelena Silajdžić

Sympatická novinářka původem ze Sarajeva neměla vždy na růžích ustláno. V roce 1992 ji válka donutila odejít z domova a začít žít v cizí zemi.

„Okolnosti už byly takové, že jsme byli ohroženi na životě a museli jsme odejít. S odstupem času vidím, že jsme asi udělali dobře.“

Myslíte si, že kdybyste celá rodina zůstali v Sarajevu, neměli byste dnes takové možnosti, jako máte zde, v České republice?

„Co se týče organizačních a finančních věcí, měli bychom se mnohem lépe, než se máme tady. Manžel i já jsme měli velmi úspěšnou kariéru. Ale nechtěli jsme, aby se našich dětí nebo nás pořád někdo ptal, jestli jsme Srbové, Chorvati, muslimové či Křesťani apod. Na tom naše životy nezakládáme a tak jsme vychovali i naše děti. Patříme k lidem, pro které je svět malý. Chci jít dál, nechci, aby mě někdo škatulkoval, ani nacionalisticky, ani nábožensky.“

Jaké to pro Vás bylo, odejít s dětmi do neznáma? A jaké to bylo žít za války?

„To bylo strašné. Hlavně se to stalo tak rychle. V bývalé Jugoslávii jsme měli dobrou práci, vrcholný vzdělávací systém, mohli jsme cestovat, vydělávali jsme… A najednou, doslova přes noc, se všechno změnilo. A dlouho trvalo, než jsme si to uvědomili. Najednou po vás někdo střílel, když jste pili kávu na ulici, nebo na domy padaly granáty. Najednou nebylo jídlo, voda, elektřina, topení. I teď, když o tom po více jak 20 letech mluvím, tomu pořád nemohu uvěřit.“

Jak vnímáte z pohledu novinářky to, že se nacionalismus pomalu dostává dopředu?

„Absolutně tragicky. Díky tomu, co jsem zažila a jaká byla role médií, tak myslím, že je to ta nejhorší cesta. Já se také bojím. Moje dcera žije v Barceloně. Naštěstí byla s námi, když se teď stal ten poslední útok. Bojím se za svoje vnoučata, za děti, za svou rodinu, za každého dobrého člověka. Ale to není důvod proto nepomáhat druhým.“

„Myslím, že solidarita v České republice úplně zkolabovala. Nejvíc se divím těm, kteří by měli jít společnosti příkladem – umělcům a intelektuálům. Nesmí se generalizovat, všichni to tak samozřejmě nevidí. Je tu spousta skvělých lidí, bez ohledu na jejich vzdělání a profesy, je to o lidskosti. Světem bloudí asi 60 milionu lidí. A když vidím mrtvé dítě, nebo dítě, které nemá co jíst, nebo nechodí do školy a nemůže za to… ti lidé by nikam nešli, kdyby nemuseli.“

Jak těžké byly začátky organizace založené na solidaritě a lidskosti?

„Vznikla velmi spontánně. Já jsem vůbec netušila co je nevládní organizace. Díky tomu, že jsme oba s manželem od kultury, jsme kdysi společně pořádali velkou kulturní akci na zámku Štiřín. A protože u nás v Jugoslávii by se to bez romské hudby neobešlo a můj manžel tehdy spolupracoval s jednou skupinou z Neratovic, která se jmenovala Khamoro… Všechno probíhalo krásně do chvíle, kdy se na pódiu objevila tato romská kapela. Začal jim vypadávat zvuk a my si všimli, že to zvukař dělá schválně, prostě je sabotoval. Nemohli jsme tomu uvěřit! Chvíli jsme ho pozorovali a on se pak přiznal, prý „co tady ti cikáni mají co dělat!“ Když jsme večer přišli domů, tak manžel navrhl udělat největší a nejlepší romský festival na zeměkouli. Ať lidé vidí, co je to za kulturu. Já mu nejdřív oponovala, že je blázen, jak to chce udělat, z čeho? No a povedlo se to!“

Příští rok festival Khamoro oslaví svoje 20. výročí. A podle slov jeho ředitelky se máme na co těšit.