Sněhokalypsa

Tohle že je sněhokalypsa? Rozčiloval jsem se minulou sobotu při pohledu z okna na poletující vločky. Výraz, na který přišel někdo z místních kolegů, střelhbitě převzali ostatní po celém světě, Českou republiku nevyjímaje.

Pár desítek centimetrů sněhu je ve Washingtonu opravdu hodně neobvyklý jev. Nejsou na něj připraveni silničáři, neznají ho řidiči. Proto také přestanou jezdit autobusy, vlaky a metro po povrchu, nelétá se z letišť. Ale přirovnávat to ke katastrofě biblických rozměrů, je prostě hloupost a nenechám se k tomu strhnout, sliboval jsem si.

Trochu jinak jsem se na to díval v pondělí. Na úterý a středu byla hlášená další vánice. Odpoledne jsem vyrazil do obchodů doplnit zásoby. Vyprázdněné regály a půlhodinové fronty u pokladny jsem přičítal právě médiím, která šíří zbytečně paniku. "Mají tady mléko, už ti ho vezu!" křičela za mnou paní ve frontě do mobilního telefonu.

Když domluvila, dali jsme se do řeči. Absolvovala právě 46 hodin v domě bez elektrického proudu a tedy v chladu a večer také ve tmě. Od rána objížděla obchody a marně sháněla základní potraviny a narazila na ně až tady. Ještěže prý stačila koupit dřevo do krbu, protože teď už nikde není k dostání.

Přiznávám, že jsem znejistěl. Možnost, že by měl výpadek elektrického proudu zasáhnout i naši ulici, mne docela vystrašila. V hlavě se mi začaly honit živé představy dvouleté dcery a osmiletého syna, jak na mne vyčítavě hledí zachumlaní do dek, celí promrzlí a jejich promodralé rtíky šeptají: "Táto, zima, zima!"

A já nevím, co mám dělat, protože jsme zapadlí sněhem, nekoupil jsem dřevo do krbu ani ten plynový vařič, co jsme si loni pořídili na sjíždění Potomacu, jsem nepřipravil. Bůh ví, kde je zapadlý - marně jsem se snažil vzpomenout.

Dřevo jsem sháněl zbytek odpoledne. Bez výsledku. Nakonec jsem se musel spokojit se třemi pytli dřevěného uhlí. Normálně je na grilování, ale v případě nouze by v krbu určitě zahřálo. Po příjezdu domů jsem našel a zprovoznil i ten plynový vařič, připravil baterky a zápalky.

Nepotřebovali jsme to. I druhou vánici jsme přečkali v teple a pohodlí. Pro jistotu jsme však měli napsaná telefonní čísla a adresy útulků, kam bychom se mohli uchýlit v případě nouze. Teď, koncem týdne, už je prohrnutá i naše vedlejší ulice a zase zasvítilo zimní slunce. Pookřál jsem a mé rozhořčení nad přehnaným slovníkem některých kolegů je zpátky. Ale to neznamená, že příště nebudu při přípravách na washingtonskou zimu o něco pečlivější.

Vít Pohanka, Český rozhlas, Spojené státy