Snažíme se mamince vysvětlit, že to není její chyba. Tatínci vás rozpláčou, říká sestra z neonatologického oddělení

Jaké rodiče potkáváte při svojí práci?

Každý jsme jiní, takže i rodiče jsou každí jiní. Snažíme se podpořit úplně všechny. To znamená, že když k vám přijde maminka od miminka, které je narozené třeba ve 24. týdnu, víme, že to není jednoduché a začátky jsou náročné. Maminka vám u inkubátoru pláče, neví, co má dělat. Sama má pocit, že něco nezvládla, že je to její chyba. Snažíme se jí vysvětlit, že to tak není. Protože příčin předčasných porodů je poměrně hodně. A snažíme se ji podpořit.

Čtěte také

Na předčasný porod se připravit nedá, měla jsem výčitky, vzpomíná ředitelka organizace Nedoklubko

Hned od začátku je vedena k tomu, aby si na miminko sáhla, aby ho začala přebalovat, ošetřovat, může ho krmit do žaludku přímo sondou. Samozřejmě to není jen o mamince, ale i o tatínkovi. Tatínek je většinou první, kdo se dostane k inkubátoru. Takže mu ukazujeme miminko, má možnost si na něj sáhnout, vyfotit si ho, nakrmit. Potom se s maminkou doplňují.

Překvapují tatínci?

Překvapují. Většinou jsou strašně naměkko. Takže i u inkubátoru pláčou od první chvíle. Je to vzácný okamžik, jsou schopni rozplakat i vás u inkubátoru. Někdy je to náročnější.

Zjistila jsem, že samostatná kapitola vašeho života je práce ve Spojených arabských emirátech. Tam jste dělala to, co umíte tady?

Ano, pracovala jsem tam v nemocnicích na neonatologii a na oddělení anesteziologicko-resuscitačním. Takže zase u těch nejmenších.

Bylo to hodně multikulturní prostředí, ve kterém jste pracovala?

Bylo, těch kultur je tam několik. Od muslimů – to znamená nejen Saudů, ale i jiných zemí jako je Egypt, Jordánsko, Libanon... Byly tam kolegyně z Asie, to znamená Filipínky, Thajky, Indky. Samozřejmě i směrem na západ – od Američanů, Francouzů, Angličanů a dalších evropských zemí. Bylo nás tam hodně. (usmívá se)

Byla jste tam mnoho let. Co v tom bylo pro vás obohacujícího?

Čtěte také

Od místních lékařů jsme se měli co učit, říká lékařka, která se vrátila z nemocnice v Jemenu

Určitě ta práce. Ze strany ošetřovatelské sesterské to tam funguje malinko jinak než v České republice. Pomohlo mi to rozvinout odbornost. Spoustu věcí jsme si dělaly jako sestry samy, zodpovídaly jsme za tu péči. To mě hodně obohatilo v rámci odbornosti a samozřejmě i kulturně, protože mám mnoho přátel ať už muslimů, nebo z Filipín. A je to úplně jiný svět.

Pořád bych tomu chtěla porozumět víc. Tento jiný svět se setkává, chodí spolu na pikniky, dělají si kulturní večeře, baví se o tom, jak je to u nich... Jak to funguje?

Přesně tak. Měli jsme společné oslavy narozenin, narození dětí, popřípadě Nových roků, ať už to bylo ze strany naší, nebo ze strany muslimů... Je to hodně obohacující. Když se bavíte o náboženských zvycích, když lidé vysvětlí, jak to chápou, proč jsou věřící, jak je to obohacuje. S čím jsem se setkala hodně, bylo přátelství. Všichni k vám přistupují přátelsky. Lidé se na ulici na vás usmívají, pozdraví vás. Když potřebujete poradit a pomoct, všichni vám podají ruku a snaží se vám všechno vysvětlit, poradit a říct, co všechno jsou pro vás schopni udělat. V tom je to hezké.

Jsou maminky ne neonatologii v saudské nemocnici jiné než v Česku? Liší se systém a péče na neonatologickém oddělení ve Spojených arabských emirátech od našeho? V čem je podle Zuzany Tomáškové zásadní spolupráce s organizací Nedoklubko? A jak se resuscitují novorozenci? Poslechněte si celý rozhovor.