Snažím se nepřehánět to s očním kontaktem. Nechci nikoho vystrašit, vtipkuje zpěvák George Ezra

Moderátor Vojtěch Koval: Co byste dělal, kdyby ta žena byla nějak nepříjemná nebo to zkrátka nefungovalo? Celé album mohlo být úplně jiné…

George Ezra: Říkal jsem si, že kdyby byla bláznivá, nebo tak něco, můžu vždycky odejít. Ale naštěstí to nemohlo dopadnout lépe. Bylo to vážně úžasné. Moc jsem svoji domácí ani neviděl, takže jsem většinu času strávil sám a procházel jsem se po městě.

Ona prý vůbec nevěděla, že jste Ten George Ezra.

Ona vůbec nevěděla, že nějaký George Ezra existuje… Pro moji tvorbu to ale bylo perfektní, vážně skvělé.

Kytara, zápisník, knížky a ručník…

Jak to vlastně vypadá, když na cestách tvoříte? Máte poznámky a zapisujete si nápady?

Měl jsem s sebou kytaru, zápisník a knížky, abych měl co číst, nějakou muziku… a plážový ručník! Skladby jsem nepsal přímo na cestách, spíš jsem si dělal poznámky o tom, co všechno jsem dělal. Písničky jsem začal psát, až když jsem dorazil domů.

Třeba Sugarcoat je o vašich zážitcích z Jižní Afriky. Je každá skladba o jiném místě?

Ty skladby často nemají nic společného s nějakým konkrétním místem. Spíš mi ta místa pomáhají tvořit. Pomáhá mi, že jsem v pohybu, místo abych seděl doma.

Čtěte takéO festivalu Colours of Ostrava na Radiu Wave

Koncept psaní písniček na cestách má zdá se úspěch. Necítíte se ale trošku pod tlakem? Když třeba budete chtít vyrazit na nějakou další cestu, dovolenou a lidé hned budou očekávat, že napíšete další desku?

Ne, to ne. Někdy si ale říkám, jestli musím každou tu cestu udělat ještě bláznivější, abych mohl tvořit. Ale myslím, že příště už to takhle nebudu chtít dělat. Možná se pletu a zase budu psát na cestách. Když na to budu mít čas, tak je to vlastně celkem pravděpodobné. Ale nechtěl bych to takhle dělat navěky. Chtěl bych vyzkoušet nové způsoby, jak psát.

Takže nemáte rozmyšleno, kam byste chtěl jet příště?

Moc rád chodím. Třeba v Barceloně jsem tak strávil většinu dne, prostě jsem se procházel. Takže rád bych jel na nějakou dovolenou, kde bych pořád jen chodil.

Album Staying at Tamara's je trochu popovější, než to předchozí. Byl to váš záměr, nebo spíš výsledek produkce?

Něco na tomhle albu bylo jiné. Už jsem věděl, jaké je to hrát svoje písničky s kapelou. A taky jsem si vyzkoušel, jak skvělé je, když si lidé vaše písničky zpívají s vámi. To asi hrálo svoji roli. Ale osobně si myslím, že si nemůžete na začátku říct, jak to bude znít. Spíš to nějak vyplyne a vy se toho pak držíte.

Nervozitu musíte prostě překousnout

Založil jste si vlastní podcast George a přátelé. Jak to vzniklo? Chtěl jste ukázat muzikanty v trochu jiném světle, jak je lidé neznají, nebo jste si spíš chtěl popovídat s přáteli?

Bylo to něco, co jsem chtěl udělat, ale vůbec jsem netušil, jak to bude znít. Ze začátku jsem si myslel, že to bude zábavnější, trochu praštěné. Ale když jsem si pak s těmi lidmi sedl, začalo být celkem rychle zřejmé, že budeme mluvit o tom, co máme společného, o muzice.

Čtěte takéUmíte anglicky? Zde je podcast George Ezra & Friends k poslechu

Popravdě ani neumím popsat, jak rád to dělám. Je to hodně inspirující a zajímavé. Ty příběhy jsou velmi podobné – začnete skládat hudbu a pak ji začnete pravidelně hrát na pódiu. Ale to, co se stane mezi tím, je pokaždé jiné. A to mě na tom baví.

Byl jste někdy nervózní? Přece jen jste měl spoustu velmi známých hostů…

Jen u poslední epizody, kdy jsem si povídal s Eltonem Johnem. Najednou jsem si říkal: „Co tady vlastně dělám? Jak se to stalo?“ Ale prostě to musíte překousnout a jít do toho.

A nakonec to dopadlo dobře…

Ano, dopadlo. Jen jsem měl malé technické problémy – kromě svého hlavního nahrávadla s sebou nosím i záložní. A zrovna s Eltonem Johnem mi to hlavní přestalo fungovat. Radši jsem mu to ani neříkal a předstíral jsem, že je všechno v pořádku.

To vám na sebedůvěře moc nepřidá. Já bych asi zemřel, kdyby mi teď přestalo fungovat…

Přesně, vždycky si noste záložní diktafon!

Na festivalech se prý necítíte, jako že je to váš koncert, vaše publikum. Jak se s tím vypořádáváte?

Je to pořád zábava. Ale když jste na turné a lidi chodí na vaše koncerty, je tam trochu jiná atmosféra. Festivaly můžou být dokonce lepší. Jen si uvědomujete, že kromě vás tam jsou další úžasní interpreti a dost možná budou hrát dokonce ve stejný čas. Takže si to publikum musíte udržet. Festivaly mám rád, vždycky jsem na ně rád chodil – je jedno, jestli prší nebo je hezky, prostě jste tam a chcete si to užít. A to je fajn.

A když jste na pódiu a hrajete pro několikatisícové publikum, vybíráte si někoho v prvních řadách a soustředíte se na něj, nebo berete publikum jen jako kulisu a prostě hrajete?

Většinou se jen tak rozhlížím. Ale snažím se nepřehánět to s očním kontaktem – nechci nikoho vystrašit! Prostě se dívám po tom davu a na konci už pak téměř všechny znám.