Seznamte se, tohle byl skutečný Jára Cimrman. Složil Teskně hučí Niagara, radil Hemingwayovi a v Peru se dostal do učebnic
Jeho hudba si vysloužila nominaci na Oscara, Hemingwayovi radil při natáčení filmu Stařec a moře. V Peru se dostal do učebnic a jako kameraman asistoval při popravě K. H. Franka. Takový byl Eduard Ingriš, jeden z neprávem zapomenutých mužů naší historie.
Před 15 lety se Miroslavu Náplavovi povedla velká věc: do Prahy přivezl archiv Eduarda Ingriše. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Pak si představte, že se Jára Cimrman zkříží se Supermanem… a dostanete vcelku přesný obrázek.
Eduard Ingriš – muž, který si splnil sny
Jeho hudba k filmu byla nominována na Oscara, ve stopách Thora Heyerdahla přeplul na balzovém voru oceán, Hemingwayovi radil při natáčení filmu Stařec a moře. Takový a nejen takový byl hudební skladatel a cestovatel Eduard Ingriš.
Eduard Ingriš byl dirigent, cestovatel, mořeplavec, hudební skladatel, autor písně Teskně hučí Niagara, člověk, kterého si Ernest Hemingway pozval na natáčení vlastního filmu, a také kameraman, který asistoval při popravě K. H. Franka. „A opravdu existoval!“ připomíná Miroslav Náplava.
„Eduard Ingriš byl multitalent. Za první republiky se stal vyhlášeným skladatelem, byl ale také prvním z trampů. Dokonce mu tenkrát bylo řečeno, že se trampování k jeho společenské prestiži nehodí – tak jezdil natajno,“ usmívá se Miroslav Náplava.
S falešným pasem do Peru
Ingriš! Eduard Ingriš
Eduard Ingriš patří k nejzajímavějším postavám české historie. Žil mezi lety 1905 a 1991 a za svůj život toho stihl opravdu hodně: skládal, dirigoval, cestoval, produkoval filmy, byl kameramanem, fotografem a etnologem. Z jeho dílny pochází například známá píseň Teskně hučí Niagára. Od roku 1947 žil v cizině, především v Peru a Spojených státech. Režisér Petr Horký natočil o této osobnosti dokument, který pod názvem "Ingriš! Eduard Ingriš" vysílá Česká televize v premiéře v sobotu 31.3. večer a v repríze v neděli 1.4.odpoledne. Rozhovor Tomáše Piláta s Petrem Horkým začal zajímavostí: osudovým číslem Eduarda Ingriše byla prý jedenáctka. Jak se to projevovalo?
30. léta prožil jako úspěšný skladatel a utajený tramp, za války už se mu tak dobře nedařilo: jeho kino zdemolovaly bomby při náletu a jeho samotného si předvolalo gestapo kvůli spáleným lyžím. A na lepší časy se neblýskalo ani po válce.
Jako skladatel operetního žánru byl v poválečných letech označen (v duchu nastupujících agitátorů komunistické strany) za autora „pokleslé buržoazní kultury, nevhodné pro pracujícího a pokrokově smýšlejícího občana“. Ingriš zareagoval po svém: Před Vánocemi 1947 se sbalil a vydal zcela legálně na cestu do Jižní Ameriky.
Přestože byl velmi bohatý, odešel s 50 dolary v kapse. Vítězný únor ho zastihl v Brazílii, věděl, že jeho obor a jeho názory jsou neslučitelné s tím, co se chystá. A tak se rozhodl v Brazílii zůstat.
Miroslav Náplava
Bez peněz a s propadlým pasem, přesto s jednou obrovskou devizou: Eduard Ingriš uměl dělat hudbu. „I díky jeho kontaktům mu prodloužili pobyt s tím, že si může vybrat jiný ze států. Vybral si Amazonas. Říkali mu: Proboha, ale tam vždy někdo zemře! On trval na svém. A na falešný pas se pak dostal do Peru.“
Zapomenutý příběh Eduarda Ingriše si můžete připomenout v knize Plavby sebevrahů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.