Seznamte se, tohle byl skutečný Jára Cimrman. Složil Teskně hučí Niagara, radil Hemingwayovi a v Peru se dostal do učebnic

Před 15 lety se Miroslavu Náplavovi povedla velká věc: do Prahy přivezl archiv Eduarda Ingriše. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Pak si představte, že se Jára Cimrman zkříží se Supermanem… a dostanete vcelku přesný obrázek.

Eduard Ingriš – muž, který si splnil sny

• Upravit
• Smazat

Jeho hudba k filmu byla nominována na Oscara, ve stopách Thora Heyerdahla přeplul na balzovém voru oceán, Hemingwayovi radil při natáčení filmu Stařec a moře. Takový a nejen takový byl hudební skladatel a cestovatel Eduard Ingriš.

Eduard Ingriš byl dirigent, cestovatel, mořeplavec, hudební skladatel, autor písně Teskně hučí Niagara, člověk, kterého si Ernest Hemingway pozval na natáčení vlastního filmu, a také kameraman, který asistoval při popravě K. H. Franka. „A opravdu existoval!“ připomíná Miroslav Náplava.

„Eduard Ingriš byl multitalent. Za první republiky se stal vyhlášeným skladatelem, byl ale také prvním z trampů. Dokonce mu tenkrát bylo řečeno, že se trampování k jeho společenské prestiži nehodí – tak jezdil natajno,“ usmívá se Miroslav Náplava.

S falešným pasem do Peru

Ingriš! Eduard Ingriš

Eduard Ingriš patří k nejzajímavějším postavám české historie. Žil mezi lety 1905 a 1991 a za svůj život toho stihl opravdu hodně: skládal, dirigoval, cestoval, produkoval filmy, byl kameramanem, fotografem a etnologem. Z jeho dílny pochází například známá píseň Teskně hučí Niagára. Od roku 1947 žil v cizině, především v Peru a Spojených státech. Režisér Petr Horký natočil o této osobnosti dokument, který pod názvem "Ingriš! Eduard Ingriš" vysílá Česká televize v premiéře v sobotu 31.3. večer a v repríze v neděli 1.4.odpoledne. Rozhovor Tomáše Piláta s Petrem Horkým začal zajímavostí: osudovým číslem Eduarda Ingriše byla prý jedenáctka. Jak se to projevovalo?

30. léta prožil jako úspěšný skladatel a utajený tramp, za války už se mu tak dobře nedařilo: jeho kino zdemolovaly bomby při náletu a jeho samotného si předvolalo gestapo kvůli spáleným lyžím. A na lepší časy se neblýskalo ani po válce.

Jako skladatel operetního žánru byl v poválečných letech označen (v duchu nastupujících agitátorů komunistické strany) za autora „pokleslé buržoazní kultury, nevhodné pro pracujícího a pokrokově smýšlejícího občana“. Ingriš zareagoval po svém: Před Vánocemi 1947 se sbalil a vydal zcela legálně na cestu do Jižní Ameriky.

Přestože byl velmi bohatý, odešel s 50 dolary v kapse. Vítězný únor ho zastihl v Brazílii, věděl, že jeho obor a jeho názory jsou neslučitelné s tím, co se chystá. A tak se rozhodl v Brazílii zůstat.
Miroslav Náplava

Bez peněz a s propadlým pasem, přesto s jednou obrovskou devizou: Eduard Ingriš uměl dělat hudbu. „I díky jeho kontaktům mu prodloužili pobyt s tím, že si může vybrat jiný ze států. Vybral si Amazonas. Říkali mu: Proboha, ale tam vždy někdo zemře! On trval na svém. A na falešný pas se pak dostal do Peru.“