Severokorejští uprchlíci se musejí učit žít

Smích a povídání dětí se rozléhají učebnou. Je právě přestávka a to znamená téměř volnou zábavu. Některé děti si hrají s kartami, jiné si listují v učebnici a další píší SMS na mobilním telefonu. Ještě před několika měsíci se jim přitom o něčem podobném ani nezdálo. Pocházejí totiž ze Severní Koreje, kde jsou mobilní telefony, a nejen ty, zakázány a vyučování připomíná vojenský dril.

Pauza končí, a tak paní učitelka svolává žáky na další hodinu. Budou mít matematiku. Probírají odečítání a sčítání. Desetiletý Kuk Jin-shin s tím má trošku problémy. Učitelka mu proto vše trpělivě vysvětluje. Matematika je přitom, jak říká, prakticky jediným předmětem, který děti severokorejských uprchlíků celkem ovládají, respektive nejsou příliš pozadu.

Logo|foto:Český rozhlas

„S ní potíže nemají. V ostatních předmětech už jsou však pozadu. A některé o dané látce nemají ani ponětí. To se týká hlavně literatury, o které nikdy nic neslyšely, nemluvě o historii. Jediné, co se učily, bylo o životě drahých vůdců Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. Když jim třeba bylo šest let, dozvěděly se jen, co dělal jejich prezident, když jemu bylo šest, a podobně,“ vysvětluje Lee Jung-ok, která vyučuje ve vzdělávacím centru Hana v Soulu.

Právě tady probíhá jedna z nejdůležitějších částí programu jihokorejské vlády, který pomáhá dětem uprchlíků co nejlépe se začlenit do normální společnosti. „V ničem se od jihokorejských dětí neliší. Jsou úplně stejné, tedy na první pohled. Pokud ovšem začnete více odkrývat jejich nitro, blíže je poznáte a porozumíte jim, zjistíte, že často mají problémy. Není pro ně lehké se vyrovnat s tím, že jsou třeba pozadu v látce, že se najednou učí něco úplně jiného nebo že chodí do nižší třídy, než by podle věku měly. Proto tu máme i psychology,“ dodává paní Lee.

Všichni Severokorejci, kterým se podaří dostat na vytoužený jih, jsou nejprve umístěni v uprchlickém táboře, kde se právě dětem věnují sociální pracovníci. Musí je totiž přesvědčit, že se nenacházejí v nepřátelské zemi, jak je o tom dnes a denně vládnoucí režim Kim Čong-ila přesvědčoval.

Severokorejská pozorovatelna|foto:Robert Mikoláš

Děti v mateřské škole už nemusí při vstupu do třídy šlapat po americké vlajce a žáci základních a středních škol zase neprocházejí chodbami zdobenými obřími obrazy, na kterých kluci v pionýrských šátcích zabíjejí Američany, Japonce a právě Jihokorejce.

„V Pchjongjangu jsem chodila do třetí třídy, tady mě však umístili do druhé. Jinak si toho moc nepamatuji. Už ani nevím, co jsme se ve škole učili,“ říká devítiletá Cho Hye-keum. Na základní škole totiž severokorejské děti právě kvůli zcela jinému systému výuky chodí vždy o třídu níž. A pokud jim je 14 až 18, studují na speciálních středních školách, zcela odděleni od jihokorejských vrstevníků. Na závěr však mohou složit takzvanou celonárodní zkoušku a pokud uspějí, nic jim nebrání se přihlásit na univerzitu, kde už nikdo nerozlišuje „ty ze severu a z jihu“.

Malá Cho Hye-keum na nic takového nemyslí. Těší se, až o víkendu půjde s rodiči do zábavního parku a táta jí koupí zmrzlinu. Děti, a ty nejmenší především, rychle zapomínají a zároveň se snáze adaptují. Jediné, po čem nebo po kom se jí stýská, jsou její příbuzní.

Logo|foto:Český rozhlas

„Chybí mi babička a dědeček. Ti tu s námi nejsou. A pak také teta z maminčiny strany,“ dodává a odbíhá ke dvěma klukům, kteří si opodál hrají s kartami s fotografiemi fotbalistů. Nejvíc ze všeho je totiž baví právě kopaná a oba sní o tom, že až dospějí, budou také takto slavní.

Nyní se už ovšem nemohou dočkat, až se budou dívat na zápasy mistrovství světa v Jihoafrické republice. A když se jich zeptám, komu budou fandit, odpoví jasně: „Přeci Korejcům!“