Rudolf Desenský: Čím zlobivější pes, tím dřív mě zajímá

Jakmile společně vstoupí do velkých dřevěných dveří, na kterých visí tabule s nápisem „Vítejte na vlčárech“, už se na ně řítí šest psů. Ale ten sedmý, nejmenší pes zůstává na schodech. Je to fenka, právě ta například nemá lidi ráda. Proč?

 „Vyrůstala mezi třemi dámami na venkově a špatně ji socializovali, má to tam nastavený, že lidi jsou nebezpečný,“ vysvětluje Desenský, podle které není pes jako pes – i když si někdo zvolí určité plemeno, tak nejsou všichni stejní.

Desenský se raději drží se svými psy dále od lidí, na samotě – ne všichni sousedé by uvítali mít vedle sebe takovou smečku psů. „Čím zlobivější pes, tím dříve mě zajímá,“ přiznává.

Čtyři základní povely

Velmi často psovi říkáme slovo NE, když nechceme, aby něco dělal. To je ale podle Desenského špatný povel. „Co má udělat? Tam není žádné zadání. Používá se také často NESMÍŠ,“ vysvětluje s tím, že ani člověk neví, co po takovém povelu vlastně předvést.

Pejsci Rudolfa Desenského|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas, Český rozhlas

A uvádí názorný příklad – když nachytá psa s čumákem v koši, tak místo povelu NESMÍŠ zvolá důrazně  VYPADNI – tím pádem pes ví, že má být úplně někde jinde. „To znamená vyjadřovat se konkrétněji,“ říká.

A kolik povelů by se měl pes naučit? Desenský učí všechny psy, které mu projdou rukama, čtyři zásadní věci – přivolání, odvolání, odložení (aby zůstal tam, kde je), a konečně odeslání na místo.

„Polovina psů, které jsou kolem nás, ani netuší, že existuje povel LEHNI,“ uzavírá.